Česlav Jaroš - ROZHOVOR

Jaká je Vaše profese a co Vás momentálně živí?

Moje profese je oděvní výtvarník - designer, a je to práce, která mne naprosto naplňuje a velmi baví. Není to jen momentálně, ono už je to docela dlouho, dělám ji 40 let. Já jsem nikdy nebyl krejčím, protože krejčím je člověk, který je tím vyučen. Krejčí je učební obor a v tomto oboru vyučený člověk minimálně pět až deset let pracuje – a pak je to teprve krejčí, nebo krejčová. A k tomuto řemeslu mám velký obdiv a respekt, jelikož při všech svých realizacích s těmito odborníky úzce spolupracuji. Mě bavilo vždy kreslení, navrhování, ilustrace, módní kresba a vystudoval jsem Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Kromě toho vedu kurzy kresby a malby, pomocí kterých se studenti připravují na umělecké školy, ať už střední nebo vysoké.

Vy se zaměřujete i na navrhování profesních oděvů, je v tom nějaký zásadní rozdíl oproti navrhování klasických oděvů na míru?

Je tam zásadní rozdíl, protože navrhujete image - koncepci pro skupinu lidí a ne pro jednoho člověka. Těch lidí je najednou třeba padesát, sto, pět set, tisíc nebo i několik tisíc a vy se to musíte snažit vymyslet tak, aby to konvenovalo zadání a co největšímu počtu lidí. Všechno je to o příběhu, názoru a myšlence, ale i o střihovém, konstrukčním řešení, proporčním řešení siluety, barevnosti a výběru materiálu, musí to odpovídat té velké skupině. Nikdy to nebude 100%, ale ideální je, když 85, 9 % lidí v tom vypadá super. A vždycky se stane to, že je tam nějaká skupina lidí, kterým to nesedí, nebo ne že nesedí, sedí to všem, ale kteří v tom nevypadají tak úplně nejlépe. Jde o to, aby ta skupina byla co nejmenší, ideální je, když není nikdo takový, ale to se v podstatě nedá. Představte si, že teoreticky navrhuji pro leteckou společnost a vy budete letuška. Ale stejné oblečení bude mít na sobě i dáma, která bude takzvaný pozemní personál a ta dáma bude o 20 až 30 let starší než vy a bude o nějakých 20 až 30 kilo těžší než vy. Má úplně jinou proporci, jinou výšku než vy a máte stejné oblečení a vy budete vypadat ve všem dobře, což je v podstatě to nejjednodušší, ale ta druhá dáma, to už tak jednoduchý úkol není, ale ona musí taky vypadat dobře.

A jak řešíte tento problém?

No ti nejkomplikovanější se většinou ozvou sami, protože když je ta dáma komplikovaná, tak je většinou důležitá a většinou má nějaké rozhodovací pravomoci, takže ona se takzvaně odhalí už při prvním jednání, protože začne mít nějaké požadavky, většinou úplně nesmyslné. Takže je vyposlechnete a pak si to uděláte po svém. Musíte si dát pozor, aby v tom ta dáma, která má nějaké ty požadavky a rozhodovací pravomoc, a není tak úplně postavou ideální, aby v tom vypadala dobře, a s tím k tomu musíte přistupovat. Ale říkám, to se řeší oblečení pro několik set, mnohdy i několik tisíc lidí, takže je to záležitost, která je trošku komplikovanější.

Oblékáte raději muže nebo ženy?

Samozřejmě že muže, to je jasné, protože mají pochopitelnější požadavky a pochopitelnější a přímočařejší myšlení. Mám několik set stálých zákazníků.

Jaká byla Vaše cesta k oděvnímu návrhářství?

Já jsem vystudoval Speciální ateliér oděvního návrhářství u paní prof. Bauerové na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Spíše jsem chtěl dělat ilustraci a kreslený film nebo plakát, ale protože moje matka byla dámská krejčová, která pracovala v soukromém salonu ještě před rokem 1948 a dělala v tomto oboru i nadále, tak jsem měl nějakým způsobem k této profesi blízko. Své první návrhy jsem dělal, když mi bylo nějakých čtrnáct patnáct let a byly publikované v časopise Mladý svět. Pak mě to začalo bavit a začalo mě to zajímat, a jak mě to bavilo, tak mi to začalo i jít a v podstatě od nějakého třetího ročníku vysoké školy, to znamená od nějakých jednadvaceti let, jsem se tím začal velmi dobře živit.

Začal jste se tím živit?

Ano, začal jsem pracovat pro Klub odívání mladých v Praze, což byl obchod v Havířské ulici, poblíž ulice Na Příkopě. Tam jsem dělal návrhy oděvů a kolekcí společně s Blankou Matragi, Josefem Ťapťuchem a Danou Flejšarovou. Ty návrhy se realizovaly, to znamená, že se vyráběly v několika set kusových sériích a ty se prodávaly a samozřejmě za ty návrhy jsem dostával zaplaceno. (smích) A denně jsem potkával několik, pět až deset lidí v centru Prahy, kteří ty oděvy na sobě měli realizované, kteří si je koupili v tom obchodě a ty oděvy měly moje logo.

Jak si myslíte, že je důležitá kultura odívání člověka?

No to je součást celkové kultury člověka, stejně jako je kultura stolování, kultura jako taková, znalost souvislostí, historie, architektury, hudby, malířství, sochařství a kinematografie… To je součást kultury, patří to k základním znalostem, ve kterých by měl být člověk vychovávaný od dětství nebo od mala a v podstatě aniž by se tím musel nějak zabývat nebo ho to musel někdo učit. Bohužel to tak není.

Co byste doporučil lidem, kteří se módou chtějí živit a teprve se v tomto oboru začínají pohybovat?

Já bych jim doporučil, že v případě, že je jejich zájem povrchního charakteru nebo vznikl na základě neznalosti věci a ten zájem není hluboký, zásadní a absolutní, tak aby se šli věnovat něčemu jinému. A pokud je jejich zájem hluboký, tak ať to jdou studovat. Samozřejmě jedna věc je vystudovat to, protože já učím i na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství v Praze ( www.vosonspso.cz ), tak těch studentů je tam samozřejmě mnoho, prošlo mi rukama mnoho studentů, ale ten problém je, že z deseti studentů se jich tím živí a uživí tak jeden až dva, takže to je definice toho problému. Není to o vystudování, člověk to pak musí dělat.