Cesta českého programátora k osvícení

Nedávno jsme obdrželi zajímavý dopis od jednoho z dobrovolníků obecně prospěšné společnosti MOST, jejíž posláním je podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek tibetských dětí, buddhistických mnichů a mnišek, nomádů, tibetských uprchlíků i starých lidí.

Michal, původně programátor mezinárodní IT společnosti, jel na prodlouženou dovolenou za účelem nejen takzvaně “vyčistit hlavu”, ale hlavně výuky malých mnichů anglickému jazyku a základům obsluhy počítačů.

A jelikož se s námi chtěl podělit o své nevšední zážitky a zkušenosti za celou dobu jeho původně dvouměsíčního pobytu na "střeše světa", rozhodli jsme se je zprostředkovat i vám našim čtenářům, prostřednictvím Michalova dopisu plného poznání nejen nových přátel, ale i sebe sama.

Dopis ze "střechy světa"

Pokud bych měl určit nejsilnější moment mého pobytu v Indii, tak bych rozhodně musel říct: “Loučení s mnichy”. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce se mě to dotklo. Myslím, že tibetský buddhismus je něco nesmírně cenného a já jej vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu...no, co myslíte? :-)

Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima. Možná na záhřátí mi mniši tajně nosili pivo, které vozili z Kazy – blízkého městečka, kde je široko daleko jediný internet. Tajně proto, aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice přísný. Samozřejmě, že mniši nemohou alkohol pít a ani jej nepijí, ale věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost. Ovšem, že se jim to povedlo :-).

Další vtipnou příhodou bylo natáčení holywoodského filmu, které se v klášteře v mých poslední dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance s názvem “Cham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie :-).

Nakonec se točilo až do pozdního večera a nátačení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v Key byli (dokonce dva z nich byli Češi). Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem měl výuku. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným :-). I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě – v klášterní kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl  možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.

No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Výpravěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety, začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nehubuje. Sklidil jsem za toto výprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší :-).

Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začalo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým mnichem v dosahu 1 km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.

No a po focení se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý jeden z nich měl připravenou bílou šálu tzv. Khatu – symbol čistoty a soucítění. Tu mi posléze každý z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné.

Od té doby, co jsem zpátky doma, svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok,  protože před Indií jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen alespoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň.

Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuji mnichům z kláštera Key v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem – sám o sobě nikým :-).

Zdroj: dobrovolník MOST, o.p.s., www.protibet.cz