Cestou Necestou. Miluju Indonésii
Cestování je krásná věc, leč nám to někdo v poslední době chce ztížit.
Já miluji vlaková nádraží, letiště, přístavy. Cesty autem, na motorce, vzducholodí.
Kamkoliv. Nechci být ovlivněna ”vystrachovanými”, že je špatná doba na cestování po světě. Vím, že vzduchem se občas nese vlna strachu, ale já se proti tomu obrnila myšlenkou, co se má stát, to se stane. A vyrazila cestou necestou do končin málokým objevených. Do končin těžko dostupných. Avšak do nebe musí být cesta dlouhá. Jinak by tam byli všichni a to už by nemohl být lidmi nedotčený, panenský ráj.
O strastech a nástrahách na cestách psát nebudu, protože při vzpomínce na osm hodin turbulencí, zrušený let a potom také ztracená zavazadla, mi mizí barva z tváří.
Mnohem raději budu psát o bílém písku, milých lidech a těch nejlepších koktejlech z cukrové třtiny.
Miluju Indonésii. Už při první návštěvě tohoto koutu světa jsem věděla, že to není naposledy. Proto jsem se i tento rok rozhodla prozkoumat o něco více tento "malý" kousek země, ukrytý v Indickém oceánu.
Má cesta byla plánovaná na přelom konce období dešťů, ale není nic víc osvěžujícího než teplý, tropický déšť. Není více orientálního než večerní muezzin. Není nic víc vřelejšího než úsměv místních lidí.
Už jsem pár dní zpátky v Praze, také kufry si k nám domů cestu našly ( ikdyž po vlastní ose a možná procestovaly větší kus světa než já). Ale vždy když se v myšlenkách zatoulám o pár dní nazpět, rozvine se ve mně omamná vůně vonných tyčinek, chuť sladkého ovoce a mé milované místní kávy. Ale hlavně se objeví ty pestré obrázky místních nosící na hlavě koše s ovocem, ryby pečící se na otevřeném ohni, budhistické oltáře z pestrobarevných květin.
Já to tedy vidím takhle… Za krátký čas, mě tam mají znovu!!!
