Fotograf Petr Lusk: Rallye Dakar je extrém, který se každým rokem stává výzvou ho pokořit

Petře, v hledáčku tvého fotoaparátu vždy nebyly jen rychlá auta, ale také módní mola krásných žen a dostihové koně. Jak byla odstartována tvá profesionální dráha fotografa?

Hledal jsem nějakého koníčka, něco, co by mě naplňovalo. Měl jsem rád rychlá auta, sport, vše co se hýbe, a tak jsem se našel v motosportu. Jezdil jsem po okolí Písku, mého rodiště, ať už na Rallye Krumlov nebo Šumavu. V této době, roku 2000, začala éra digitálních fotoaparátů, to byl jeden z hlavních impulsů, protože mám rád vše kolem techniky. Digitální fotografie byla ještě v plenkách, a tak jsem se tomu začal věnovat. Byl to i způsob odreagování, protože v mé firmě probíhala krize. Postupem času jsem vyměnil domovinu za exotičtější místa a začal jsem cestovat. Spolupracovat jsem se Škoda auto, kdy spolupráce započala na Rallye Monte Carlo, pak jsem letěl do Austrálie, odtud rovnou do Mexika, na Nový Zéland a opravdu to byl ze začátku čistě koníček a zábava, která se postupem času přesměrovala na práci, i když to nebyla moje priorita. Na druhou stranu to bylo příjemné, když jsem nemusel hradit cestovní náklady.

Jaké jsou tvé dnešní pocity po tolika letech focení? Prošel jsi si někdy fotografickou krizí?

Myslím, že se s ní právě potýkám. Nechci říci, že by mě focení zcela nebavilo, ale mám takový pocit, že to, co jsem chtěl vyfotit, ty nejtěžší věci, top fotky, které sbíraly ocenění, už jsem vyfotil a já se sám sebe ptám, co teď. Jsem na rozcestí. Fotit něco jiného nebo se posunout úplně jiným směrem?

^{Velká pardubická 2011}

Jsi trojnásobným držitelem ocenění fotografické soutěže Zlaté oko. Co to pro tebe znamená?

Je to prestižní věc. Této soutěže se zúčastní nejlepší fotografové ve svém oboru. Poprvé to bylo hodně fajn, podruhé jsem byl mile překvapen a potřetí … no, zkrátka to zevšední, ale milé to bylo, o tom žádná.

^{Zlaté oko 2013, Petr Lusk}

Petře, za pár dní tě čeká cesta na legendární maraton Rallye Dakar. Říká se, že jakmile si tento závod člověk jednou zažije, tak ho zcela pohltí. Co pro tebe tento závod znamená, nejen z pohledu fotografa?

Pohltil mě už 10krát. Musím říct, že tohle je opravdu pravda. Jsem chlap a chlapi si pořád musí něco dokazovat. Navíc jsem ve věku, kdy chytám krizi středního věku, takže i to se na tom podílí a Rallye Dakar je zkrátka to nejvíc, co může pro chlapa být. Je nejtěžší, nejdelší s nejextrémnějšími podmínkami a vysokými nadmořskými výškami. Každý den jedeš 800 km, zhruba od Jihu Čech do Chorvatska, ale ne po rovném asfaltu. Po všech stranách je to extrém, nejen po fyzické stránce, ale především po té psychické. Extrém, který se každým rokem stává výzvou ho pokořit.

Co se týče prvotní myšlenky, že se za pár dní chystám na Dakar, tak letos poprvé, po těch dlouhých letech, Dakar vynechám. Váže se to na focení.  Jak jsem již zmínil, dosáhl jsem tam všeho, co jsem chtěl, takže je na čase zvážit situaci, zda se budu vůbec účastnit dalších ročníků, anebo jestli přesedlat z fotoaparátu za závodní volant. 

^{Rallye Dakar 2015}

V roce 2007 se konal zatím poslední ročník Rallye Dakar na africkém kontinentě, jelikož v roce 2008 byl závod kvůli teroristickým útokům zrušen. Rok poté byla soutěž přesunuta do Jižní Ameriky, konkrétně do Argentiny a Chile. Zažil jsi ještě původní africký Dakar nebo byla tvá účast až po přesunutí do Jižní Ameriky?

Bohužel ne. Co se týče původního afrického Dakaru, tak jsem se tam chtěl vždycky dostat, ale k tomu, aby tento závod mohl člověk absolvovat, tak je zapotřebí, aby měl za sebou silný tým, který mu poskytne veškeré podmínky a ten jsem neměl. Není to tak, že se tam můžu vypravit sám. Jsou to zaprvé obrovské finanční náklady, ale také technika. Jedu v závodním autě se startovným číslem, jinak by mě tam nepřihlásili. Dále musím mít veškeré bezpečnostní prvky, obsahující závodní sedačky, bezpečnostní čtyřbodový pásy, hasicí přístroje, veškeré GPS, zkrátka všechno potřebné pro to, aby se ti dostalo pomoci, když se stane nějaká nehoda. A Afrika byla opravdu divoká. Jelo se tam neprůstupným terénem a tímto byl pro mě Dakar nedostupný. Snil jsem o tom, protože jsem fotil rallye všude ve světě.

Jak říkáš, v roce 2009 byl závod přesunut do Jižní Ameriky a díky tomu, že jsem jezdil do Argentiny na klasickou rallye, tak jsem prostředí znal a mohl si tak troufnout tam letět a nemít za sebou zázemí. Půjčil jsem si tam auto a díky znalostem jsem závod absolvoval. Hned první ročník se mi fotky povedly a tak jsem další rok jel už s podporou týmu a ještě jsem měl za to zaplaceno. To byly moje dakarské začátky.

_{Rallye Dakar 2016}

Máš za sebou ještě jiné závody kromě Rallye Dakar?

Kromě Dakaru mám za sebou ještě Silk Way Rally, závod, který se startuje v Rusku, jede se přes celou Asii, přes Kazachstán, Turkmenistán až do čínského Pekingu. Řekl bych, že je ještě extrémnější než Rallye Dakar. Jel jsem také klasický africký Dakar Africa Eco Race, který se odehrává souběžně s medializovaným Dakarem. Moc lidí o tom neví, není to tak komerčně protěžovaný. Vede napříč Marokem, Západní Saharou a končí v Senegalu.

_{Silk Way Rally 2012}

_{Africa Eco Race 2017}

Nadcházející 41. ročník bude mít ze 70 % písečných etap, což je v historii Rallye Dakar jedinečné. Jak hodnotíš tuhle změnu?

Musím říct, že tohle je další věc, proč letošní ročník vynechám. Jede se pouze na území Peru, na území, které je malé. Jsou to krásné terény, krásné pouště, duny, ale Dakar byla vždy dálková soutěž, trasa byla velmi dlouhá, kdy jsme najeli zhruba 8 000 až 10 000 km a každý den byl úplně jiný. Na Dakaru byla vždy krásná ta barevná různorodost jednotlivých etap, ať už byl písek černý, bílý jako sníh, krásné duny nebo prales. Letošní ročník je pro mě, jako pro fotografa, poněkud nezajímavý.

^{Rallye Dakar 2016}

Jsou pro fotografy a kameramany vyhrazené tratě nebo jedete po stejné ose jako závodníci?

Abych se mohl zúčastnit celého závodu, tak musím mít stejnou trasu, jako závodníci. Pak je asistence, což jsou mechanici, ale ti mají svojí vyhraněnou trasu, většinou jezdí po silnici. Večer v bivaku pochytám veškeré informace o následující etapě. Ty jsou do této doby nepřístupné, nikdo je nesmí znát dopředu. Zjistím, co nejvíce podkladů od pořadatelů, pilotů vrtulníků, jsou to kamarádi, který mi popřípadě poradí, kde je hezké místo pro focení, protože mají trasu prolétnutou dopředu. Vše si zaznamenám do roadbooku, knihy, která detailně popisuje celou etapu. Vyjedu ještě ten večer, zhruba do 300 km z 800km trasy, tam přespím a poté si hledám to nejvhodnější místo pro fotky.

_{Rallye Dakar 2015}

Takže toho za den moc nenaspíš? 

Je to velmi náročné, spí se tak dvě až tři hodiny denně, někdy ani to ne. Člověk je pak jako robot. Musím říci, že je to ještě náročnější než pro samotné závodníky. Ti se vyspí v bivaku a ráno startují, ale my jsme celý den v poušti, protože první jedou motorkáři, poté auta a pak teprve kamiony. Fotím jak motorkáře, tak kamiony, takže v horku v 50 °C jsem celý den. Kilometry pak doháním večer, kdy dojíždím dalších 400 km do bivaku, abych si vzal další informace a jel dál. Navíc večer upravuji fotky pro své týmy, které musím odeslat. Je to práce na 24 hodin denně, na Dakaru bych potřeboval, aby měl den 48 hodin a mohl se alespoň pár hodin prospat.

Co taková jízda etapy obnáší? Co vše musíš znát?

V tomhle závodu nejde tak o to, jak umíš ovládat fotoaparát, umět řídit a orientovat se, ale je to především o zkušenostech. To znamená, že první, druhý a třetí ročník se cítíš, jako když tě do divoké vody hodí a ty se učíš plavat. Počátky jsou opravdu obtížné. Může tam přijet sebelepší světový fotograf, ale bez zkušeností tam vyhoří jako papírový čert (smích).

_{Rallye Dakar 2015}

Jak snášíš vysokohorské pasáže?

Jeden rok funguji normálně, nic mi není a druhý rok jsem doslova zralý na kapačky. Je to nevyzpytatelné. Vzhledem k únavě je to náročné, dva až tři dny se závodí kolem 500 – 1000 m. n. m a pak najednou z ničeho nic se dostaneme do 5 000 m. n. m. Organizmus nemá čas si na tuhle změnu zvyknout a je to pro něho velká rána. Člověk pocítí obrovské bolesti hlavy, nemůže se pořádně hýbat, ujít 100 m v 5 000 m. n. m. je hrozný problém. Řeším to tím, že si beru kyslík a pak můžu relativně fungovat. Proti bolestem hlavy mi pomáhá i koka, kterou nakoupím od indiánů a žvýkám ji. Pomůže mi i s pozorností.

_{Rallye Dakar 2015}

Jak je finančně Rallye Dakar náročný?

Dakaru se účastní tovární týmy, například Peugeot, Kamaz, Volkswagen, MINI a další. Tam je veškerá podpora továrny. Pak jsou soukromé týmy, které celý rok shání sponzory, aby se mohly závodu zúčastnit, což jsou týmy, pro které pracuji, jako je KM Racing Martina Macíka a můj domovský tým Bonver Dakar Project. V neposlední řadě je tu skupina ultra bohatých lidí. Chtějí si pro sebe něco dokázat, zdolat ty nejtěžší věci. Většinou skončí špatně, v první, ve druhé etapě. Finančně je to opravdu velmi nákladné, jenom startovné stojí přibližně 300 000 Kč, k tomu závodní auto, které tam zničíte. Zkrátka ta účast za osobu se pohybuje v řádech milionů.

_{Rallye Dakar 2015}

Byl jsi někdy v ohrožení života?

Ne, že by se mi na tuhle otázku nechtělo odpovídat, ale tyhle věci se stávají, ale člověk si je vůbec nechce připustit. Těch nebezpečných věcí je bohužel celá řada a člověk musí mít velké štěstí a především velkou pokoru, kterou k celému závodu mám. 

Pomáhají si závodníci mezi sebou nebo mezi nimi panuje výrazná rivalita?

Jak kdo. U těch špičkových týmů, které jedou na výsledek, tak ty si s konkurenčními týmy nepomáhají. Mají za sebou tým, který jim pomůže, když se něco stane. Pokud jde ale o život, stane se bouračka, tak samozřejmě každý zastaví a pomůže tomu druhému, protože to se při závodu bohužel stává a může se to stát každému. Tato solidarita funguje. Ale pokud se jedná o technickou závadu, tak si většinou nepomáhají.

_{Rallye Dakar 2016}

Jaké pocity vnímáš, když fotíš cílovou rovinku tohoto legendárního závodu?

Po 14ti dnech očistce, je to hrozné zadostiučinění. Pocit štěstí. Když vidíš ty nejtvrdší chlapy, kteří brečí, že to dali, že to dokázali... Je to hrozně emocionálně nabitý. Poslední etapa je zkrátka speciální, výjimečná.

_{Rallye Dakar 2015}

Máš za sebou plno výjimečných okamžiků a zážitků z Dakaru, ale kdybys měl zmínit jednu, která pro tebe obzvlášť znamená, která by to byla?

Tohle je pro mě neskutečně těžká otázka, protože každý Dakar je nabitý všemi zmíněnými věcmi. Vzpomínám na zážitky, kdy jsem se dostal k těžkým nehodám a zachraňoval jsem závodníka, to bych nikomu nepřál. Na druhou stranu prožívám i krásné okamžiky, když se ráno probudím, nikde není ani živáčka a spatřím tu krásu kolem sebe. Nádherná příroda, východ slunce nebo naopak zářivé nebe plné hvězd, které máte na dosah ruky. Zážitky, které lze stěží popsat a je jich opravdu celá řada, ať už negativních nebo pozitivních. A proto se tam rád vracím. 

_{Ralley Dakar 2016}

Jak se cítíš po tom, co skončí Dakar?

Většinou mi to dojde týden po skončení. Celé se mi to rozleží v paměti, spadne to ze mě. Písek se ze mě sype ještě 14 dní poté, jsem fyzicky vyčerpaný, ale po psychické stránce neskutečně nabitý. Dá se říct, že z tohoto pocitu čerpám další dva až tři měsíce.

_{Rallye Dakar 2018}

 Petře, děkujeme za tak pohlcující rozhovor a těšíme se na další dechberoucí fotky.

Zdroj: Fotoarchiv Petra Luska