Hory jako digitální detox

Dnes žijeme v mnohem bezpečnější době než lidé v dávných dobách, kteří bojovali o život. Kolem nás nejsou divoká zvířata a ani na nás neútočí žádný cizí kmen. Přesto nás každý den přepadají úzkostné stavy způsobené především sociálními médii, jako je Facebook a Instagram. Podněcují nás k sebepochybování a méněcennosti.

Nekrmte se odpadem a dopřejte si v novém roce digitální detox, kterého si často užívá Barbora Vylímková, vášnivá cestovatelka a nadšenec horské turistiky. Pro očistu své mysli se vydala napříč Pyrenejemi. Své emoce a zkušenosti vám odkryje v následujících řádcích.

Barčo, hory jsou pro tebe posedlostí, protože ty nejsilnější zážitky máš právě z nich. Tvrdíš, že se v přírodě musíš spolehnout pouze sama na sebe, zatnout zuby a udělat další krok na cestě, i když zatraceně bolí.  Kdy jsi horám naprosto propadla?

K této vášni jsem se dopracovala postupně, nebylo to ze dne na den.  Byly doby, kdy jsem si vůbec nedokázala představit noc v zimě pod širákem, nedej bože, aby jich bylo víc (smích). Dříve jsem byla naopak plážová holka, která měla ráda teplo a moře. Ale zlomilo se to. Největší impuls přišel od již bývalého přítele, se kterým jsme hory začali objevovat společně přibližně 4 roky nazpět. Nejdřív jsem se kochala krásou českých hor a až poté jsem cestovala do zahraničí.

Co ti hory přináší?

Je to především osvobozující pocit. Nepřemýšlím nad malichernostmi, ale soustředěnost koncentruji jen na to, abych zdolala horu. Nemám ráda hodně lidí pohromadě, městský stereotyp. Vyhledávám klid a ticho. V tom jsou hory naprosto dokonalé. Hrozně si tím čistím hlavu, fyzicky se vybiju a zároveň nabiju energií na další pracovní týden.  

Na konci srpna loňského roku ses vydala na dálkový pochod GR11. Trasa o přibližné délce 820 km, vedoucí napříč španělskými Pyrenejemi, od Atlantského oceánu až ke Středozemnímu moři. Pyrenejemi vedou 3 trasy, konkrétně GR10, HRP a již zmiňovaná GR11. Proč sis vybrala právě tuto trasu?

Původně jsem měla jít se psem, tudíž trasa HRP nepřipadala v úvahu, bylo by to s ním velmi náročné, vzhledem k jeho proporcím. Je těžký, takže v případě náročných částí trasy by se nedal přenášet. GR11 jsme si vybraly především kvůli terénu a rozmanité přírodě.  

Takže jsi tento trek nešla sama?

Ne. Šla jsem s kamarádkou Romanou, se kterou se znám lehce přes rok. Seznámily jsme se prostřednictvím Instagramu, sledovaly jsme se navzájem a jednoho dne jsme si napsaly, že bychom společně mohly vyrazit do hor. Poprvé jsme šly přechod Velké Fatry. A od té doby na sebe nedáme v horách dopustit. Naprosto jsme si sedly.

Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys šla na dálkový pochod sama?

Nikdy neříkej nikdy, ale prozatím se sama na trek nechystám. Na jednu stranu jsem introvertní typ, ale na cesty potřebuji parťáka, někoho, s kým můžu sdílet veškeré emoce a zážitky. Samotnou by mě to tolik nebavilo.

Šplhání každý den v horách je velmi fyzicky náročné, především na kolena. Jak ses na tuhle zkoušku odvahy připravovala?

Chodím pravidelně cvičit a lezu na horolezecké stěně, ale absolutně jsem nevěděla, do čeho jdu. Trek GR11 byl můj první více denní pochod. Musím říct, že jsem sama sebe překvapila, že jsem to dala jak po té fyzické, tak především psychické stránce. Jsem totiž zmatkař. V horách je důležité udržovat hlavu v klidu.

Jak tvé tělo reaguje na takový fyzický zápřah? Trpíš na bolesti zad, šíjí, ramen, vzhledem k tíze, kterou nosíš nebo spíše bolesti a námahu cítíš v nohách?

Rozhodně v nohách. Na záda je to také náročné, ale pořád je to v únosné míře. Ale nohy dávají pořádně zabrat. Ze začátku bolí, že nejsou zvyklé, bolí vás kolena, kyčle a pak vás bolí i z únavy a vyčerpání. Každým dnem je čím dál tím náročnější vůbec nohy rozpohybovat a udržet se na nich.

Kolik kilogramů nosíš na zádech?

Vybavení, které nabízí outdoorové firmy je už natolik rozmanité, že není problém koupit odlehčené verze. Já jsem nosila okolo 11 kg bez vody a jídla. Dá se dostat na váhu 7 – 8 kg, ale to se mi zatím nepodařilo.

Kolik kilometrů jste průměrně ušly za den a jak dlouho vám celý trek trval?

Celkově jsme šly 820 km, průměrně jsme ušly 20 km za den. Zpočátku kolem 22 km, poté 27 km. Když byly kopce větší, ucházely jsme kolem 18 km. Nejde tady pak o počet km, ale o náročnost terénu. Trek jsme šly celkem 34 dní.

34 dní? Podle průvodce plán trasy vychází na 45 dní.

Musím podotknout, že nám přálo počasí. Spoustu lidí chytne bouřka, a tak ztratí minimálně půl den času, když na to přijde. Navíc jsme byly motivované omezenou dovolenou v práci.

Jak jste řešily základní lidské potřeby jako je jídlo a hygiena?

Naštěstí GR11 vede různými vesničkami nebo kolem horských chat, takže není problém s nákupem jídla. Občas nás tedy zdržely „siesty“ místních lidí, které mají 3 až 4 hodiny (smích). Nakupovaly jsme si zásoby na 3 dny. A hygiena? Co říct, s tou je to poněkud horší. Ale člověk si zvykne, že nemá každý den sprchu, a že není tolik svěží. K té přírodě to zkrátka patří (smích).

Spaly jste pouze pod širákem po celou dobu pochodu?

Měly jsme s sebou stan, který jsme si rozdělily s Romanou napůl, aby jedna neměla větší tíhu na zádech. Občas jsme přespaly v chatě nebo hostelu.

Potkaly jste na cestě nějaké zajímavé dobrodruhy, jako jste vy samy?

Jelikož jsme GR11 šly na přelomu srpna a září, tak jsme se potkaly s minimem turistů. Byli to převážně „víkendoví“ turisté. Od začátku to šli s námi dva muži. Zaujal nás Scott, starší Američan, kolem 60 let. Má za sebou velké treky v Americe jako je PCT, trasa vedoucí od hranic Mexika až do Kanady s délkou přes 4 200 km. Pak Appalachian Trail, který měří kolem 3 500 km a patří mezi ty nejoblíbenější v USA, a nakonec dálkovou trasu CDT ve Skalistých horách v USA. Neskutečný. Smekám před ním klobouk, tenhle pochod měří okolo 5 000 km.

S Romanou jsme vycházely do kopce a Scott nás s úsměvem na tváři a lehkým krokem předešel s deštníkem v ruce. My jsme opodál za ním „flusaly krev“ (smích).

Jaký nejsilnější zážitek jsi prožila na tomto treku?

Nemám tak docela jeden nejsilnější zážitek, jako celkový dojem z pyrenejského přechodu. Byla jsem nadšená z rozmanité přírody. Každým dnem jsme šly s Romanou jinými horami, míjely jsme nádherná jezera, spousty zvířat, dobytku, chodily jsme napříč obrovskými stády krav a ovcí.

Jaký to byl pocit, když jste došly na konec trasy?

Neskutečná úleva, na druhou stranu smutek a vidina stereotypu v Čechách. Ale především to byl pocit hrdosti na sebe samou. Paradoxně mám strach z výšek, takže každý trek mě posouvá dál a dál. A tenhle přechod mě zatraceně posunul!

Zdroj: instagram @barboravyl