Jak na fotografii snů? To vám prozradí talentovaná fotografka Michala Rusaňuková

Míšo, je až neuvěřitelné, že ses o fotografii začala zajímat až před pár lety. Kdy nastala změna a impuls k tomu, abys fotila?
Fotit jsem začala před pěti lety v New Yorku. Po dokončení bakalářského studia jsem pracovala jako asistentka vedení společnosti. Nebyla to moje vysněná práce, na druhou stranu mi nevadila. Pořád jsem se hledala a nevěděla jsem, co jiného bych mohla v životě dělat. Impulsem ke změně byl rozchod po delším vztahu s přítelem. Vždy mě lákala Amerika a najednou jsem zjistila, že mě tu vlastně nic nedrží, podala jsem výpověď a odjela jako au-pair do židovské rodiny. Žila jsem v malé vesnici Montebello, upstate NY, kde jsem se starala o dvě malé děti. Po práci jsem měla volné chvíle, které nebyly jak smysluplně využít, a tak jsem si pořídila foťák a začala fotit.

V New Yorku jsi studovala New York Film Academy. Jak ses ke studiu dostala?
O víkendech jsem spolupracovala s dalšími fotografy jako modelka nebo jejich asistentka. Jeden z nich mi pomáhal s technickou stránkou a světly, další mi doporučil právě studium na New York Film Academy. Najednou jsem dostala jasnou odpověď na otázku, zda zůstat. Dokončila jsem rok u rodiny, přestěhovala jsem se nejdřív do Brooklynu, pak na Manhattan a po prvním měsíci ve škole, obklopená fotografy a talentovanými lidmi, jsem najednou cítila, že tohle je přesně moje cesta. Bylo mi tenkrát 27 let.

Co ti dalo studium na New York Film Academy nejvíce?
Amerika mi otevřela oči a ukázala spoustu možností. Došlo mi, že nic není nemožné a všechno se dá splnit, jen na tom člověk musí pracovat a chopit se příležitostí. Dělat chyby a spálit se, ale hlavně nečekat, že úspěch přijde sám. Oslovila jsem různé modely na Instagramu, domlouvala se s nimi na TFP (Time For Print/Pictures - dohoda, kdy si modelka ani fotograf nic neúčtují a používají fotky k vzájemné/vlastní propagaci) a dostala se díky tomu až k focení pro modelingové agentury.

Zlom přišel ve chvíli, když jsem se stala exkluzivní lifestylovou fotografkou šéfkuchařky Donatelly Arpaia, která byla porotkyní v pořadu Iron Chef. Při focení jídla jsem si brzy uvědomila, že celou dobu nemyslím na nic jiného, než kdy ho budu moct sníst. Nebyla to ta správná cesta. Soustředila jsem se čím dál víc na živé objekty, tedy lidi.

Podle tvých fotografií si troufám říci, že tě především baví fotit lidi a architektura. Je tomu tak? Kde sbíráš inspiraci?
V rámci studia jsme navštívili spoustu galerií, inspirovali se světovými umělci a já jsem si všímala v první řadě světla, které na fotce ihned hledám. Baví mě výrazné přechody, tajemno, které pak z fotky vyzařuje. Na architektuře mě fascinují tvary, geometrie, souměrnost. Přestože jsem jak v NYC, tak v Praze fotila pro realitní společnosti, stejně nejraději zůstávám u lidí. Miluju zachycovat emoce, pohyb, osobnost. Nebaví mě fotit krásné bezduché tváře, mám ráda, když z člověka vyzařuje charisma, na vzhledu už pak tolik nezáleží.

V čem se odlišují tvé fotografie od jiných fotografů? Mám tím na mysli to, zda máš nějaký „specifický prvek“, díky němuž lidé poznají, že se jedná právě o tvoje fotografie.
Troufám si říct, že moje fotky vyzařují specifickou náladu. Někdy trochu drama, jak s oblibou říkám, což vzniká právě díky tvrdým přechodům světel a stínů. Mezi fotkami, které ve finále často vybírám, se moji modelové dívají dolů, mají viditelné ruce a prsty. Sama tak často pózuji a potvrzuje se mi, že fotograf a model se vzájemně ovlivňují víc, než si možná myslíme. Náladou, energií, postojem těla... I proto často a ráda fotím s jinými kolegy, abychom pak zjistili, jak moc se odlišuje náš přístup, práce, poměr času stráveného focením, a pak následnou postprodukcí. Fotky neretušuji, snažím se zachovat přirozenost a nejvíc si hraju s barvami a tóny, které pak dají fotce výslednou náladu a dynamiku.

Teď trochu nostalgie … Vzpomeneš si na jeden zcela výjimečný projekt, který tě obzvlášť posunul dál, či nějak emočně uchvátil?
V Americe to byla určitě moje první velká zakázka, kterou jsem dostala hned po dokončení NYFA. Měla jsem vyfotit kompletní web obsah pro Manhattanskou restauraci Cellini. Interiéry, jídlo i všechny, co tam pracují. Vnímala jsem to tenkrát jako obrovskou zodpovědnost a výzvu.

Jedním z výjimečných českých projektů bylo focení ambasadorek pro #zanormalniholky, kdy jsem těsně po návratu z NYC do Prahy poznala spoustu skvělých cestovatelek, začala vnímat českou instagramovou komunitu a poznala tam spoustu úžasných lidí.

Při pohledu na tvé fotografie se mi opravdu tají dech, vyvolávají ve mně emoce a závidím těm krásným ženám, které jsou zvěčněny tvým fotografickým okem. Prozradíš nám, jak docílit takové fotografie?

Ať už fotíte na profesionální zrcadlovku nebo na mobil, základem je:

1) sdělení
2) světlo
3) komunikace s lidmi
4) kompozice, úhel
5) následná postprodukce.

Vždycky, když budete fotit, ptejte se PROČ. Co chcete sdělit fotkou? Novou informaci? Inspirovat? Emočně pochopit druhé? Tak či onak, vždy je důležité, aby fotka měla smysl.

Pokud si fotíme jen pro sebe, ať už zrcadlovkou nebo na mobil, to, co odlišuje dobrou fotku od průměrné, je světlo. V průběhu dne je nejlepší ráno a večer, protože je měkké a svítí ze stran. Tvrdé světlo přes den, cca mezi 10 – 16 hodinou vytváří stíny shora a fotka pak vypadá “placatě”. Můžete si hrát se stíny nebo protisvětlem, kdy je pak důležité objekt zesvětlit.

Pokud chcete zachytit profesionální modelku, svoji kamarádku, přítele či svoji maminku, mluvte s nimi. Nalaďte je na požadovanou vlnu, objasněte, čeho chcete dosáhnout. Ten, kdo není profesionál, neočekávejte, že bude vědět, co má dělat. Je na nás najít správné světlo, zachytit dobrý úhel, a ještě vytvořit na focení takovou atmosféru, aby se ten druhý cítil komfortně nebo pochopil, co po něm vyžadujete. Pokud budete zmatení, protějšek to vycítí a není schopný dát vám to, co v tu chvíli potřebujete. Upozorňujte na nejčastější chyby, které dělají "nemodelové", jako je brada nahoru, schovávání prstů, postoje, které zbytečně rozšiřují, vlasy v obličeji, rozmazaný make-up, neupravené oblečení apod.

Nemůžeme opomenout kompozici a úhel, pod kterým fotíme. Pokud bude vaším objektem člověk, ujistěte se, že mu nic „netrčí“ z hlavy. Mám tím na mysli různé budovy, stromy, přírodní úkazy apod. Přece nechcete, aby vám z hlavy rostla hora nebo věžový panelák, že? Správné umístění je alfa omegou. Pokud fotíte architekturu či květiny, zkuste se podívat na objekt zespoda, změní to náladu celé fotografie. Hrajte si s úhly, hodně foťte a hodně mažte. Jen tak docílíte té jedné finální vysněné fotografie!

Jakmile je vydařená fotografie na světě, pohrajte si s barvami v následné postprodukci. Pokud fotíte na mobil, vystačíte si se zázračnou aplikací Snapseed. Nejen, že má mnoho nástrojů, ale dokáže se v ní orientovat úplně každý.

Tak vyrazte do ulic, do přírody a ukažte světu své dechberoucí fotografie!

Zdroj: Osobní fotoarchiv Michaly Rusaňukové; Dalibora Bijelic (osobní portrét Michaly Rusaňukové)