Jak si tradiční řemesla vedou v rychle se měnícím světě, kde se modernizace a globalizace stávají normou?

Řemeslníci čelí úsilí o zachování a oživení tradičních technik, které čelí hrozbám z uniformních výrobních procesů a masové produkce

Lze tradiční řemeslo adaptovat tak, aby oslovilo současného spotřebitele?

Mezi českými řemesly, která se i nadále vyjímají a těší se vzrůstající popularitě, patří tkalcovství a modrotisk. Tyto tradiční techniky mají hluboké kořeny v naší kultuře a identitě a přispívají k obohacení nejen řemeslné komunity, ale také k posílení povědomí o kulturním dědictví. Zároveň se však kladou otázky, zda mohou tyto techniky obstát v konkurenci s moderními, často levnějšími alternativami, a zda je možné je adaptovat tak, aby oslovily současného spotřebitele.

Podle Jiřího Danzingera, který pokračuje v rodinné tradici výroby modrotisku, je důležité dodržovat tradiční formy výroby: „Výrobu modrotisku chci udržovat v tradiční formě, tak, jak byla v roce 2018 zapsána na seznam UNESCO. Jedná se o textilní techniku, kdy potiskujeme pomocí původních dřevěných forem na len či bavlnu pomocí voskových struktur. Celá naše výroba je o té původní technologii, nechceme nic měnit ani modernizovat, i když existují levnější a efektivnější způsoby. Jedinou změnu, kterou jsme udělali je, že již nepereme v potoce, nicméně stále ručně pereme v kádích. Je pro mě důležité pokračovat v celogenerační tradici, v tom, co již někdo započal.”

Jiří, který je příslušníkem rodiny Danzingerů, se aktivně podílí na práci v modrotiskové dílně v Olešnici na Moravě, jejíž historie sahá až do roku 1816. Tato dílna je jednou z nejstarších svého druhu v regionu. Danzingerové si technologii zachovali v nezměněné podobě od roku 1849. Rodinné tradice v barvířství sahají až do 16. století, což dává jejich práci hluboký historický kontext.

Filip Kubák, pokračovatel rodinné tkalcovny s tradicí od roku 1870, shodně přitakává: „Snažíme se být stále aktuální. I pro mě ale ta tradice znamená pokračování v tom původním řemesle. Proces zachováváme tradiční a je to naše rodinné know how a dědictví. Zároveň se snažíme se být i velmi lokální a pracovat především s českou, slovenskou nebo evropskou vlnou.“

Tkalcovna Kubák má bohatou historii, která je úzce spjata s vývojem tkalcovství v regionu. Od svého vzniku se rodina Kubáků soustředila na výrobu kvalitního bytového textilu, a to jak v tradičním, tak moderním stylu. V současnosti se zde vyrábějí designové produkty, jako jsou přikrývky, přehozy a ubrusy, přičemž firma dbá na používání výhradně přírodních materiálů, jako je vlna, bavlna a len. Zároveň se však kladou otázky, zda mohou tyto techniky obstát v konkurenci s moderními, často levnějšími alternativami, a zda je možné je adaptovat tak, aby oslovily současného spotřebitele. Jak Kubák zdůrazňuje: „Tyto otázky řeším dennodenně. Jelikož vyrábíme tradiční cestou, jsme pomalí, ale děláme to starou původní technologií. Ty výrobky pak vydrží 30-50 let a vypadají stále jako nové.”

Nedostatek odborníků i konkurence z levného dovozu

V současnosti se česká řemesla potýkají s různými výzvami, jako je nedostatek odborných pracovníků či konkurence z levných dovozů. Mladých se zájmem o tradiční techniky je navíc stále méně a pro těch málo z nich je těžké bez předchozích zkušeností se vůbec k odborným informacím dostat. Danzinger radí mladým řemeslníkům: „Nenechte se ovlivňovat okolím a svými blízkými a dělejte to, jak to cítíte. Jděte si svou cestou a té se držte. Dnes je doba sociálních sítí, kdy všichni všemu rozumí a říkají, jak by to měl člověk dělat. Já k tomu vždy říkám: Ta naše rodina to dělá přes 200 let, tak si myslím, že o tom něco víme. To je velká výzva současnosti, udržet si důstojnost. “

V této souvislosti je důležité zmínit Zuzanu Osako, která spolupracuje s řemeslníky a podílí se na jejich úsilí o zachování tradičních hodnot v rámci své módní značky Tradice. Zuzana se hluboce angažuje v popularizaci tradičních technik a věří, že autenticita a tradice jsou klíčovými komponenty kulturní identity a dědictví.

„Skrze předměty nejen, že navazujeme na naše předky v úctě, ale i nostalgii. V tradiční výrobě se projevuje naše vazba na přírodu daného místa. Můžeme se skrze ni vrátit o nějaké kroky, když zabloudíme. I proto je důležité dovednost původní výroby zachovávat. V době krize se můžeme podívat, jak se dá vyrábět a žít ve vlastní krajině třeba i soběstačně a hlavně udržitelně. Neznamená to vracet se zpátky a žít postaru, to ani úplně nejde, kontext doby je jiný, ale aplikovat původnější postupy namísto těch, které nefungují a napravit tím do nějaké míry napáchané škody. Věřím, že touto je to cestou možné,“ říká Zuzana Osako, která se snaží vytvářet výrobky, které propojují tradiční řemeslné postupy s moderním designem, aby oslovily současné spotřebitele a dělaly radost v dnešní době. 

Je si vědoma, že trendem je opět lokálnost a slow fashion, a usiluje o to, aby její produkty reflektovaly hodnoty udržitelnosti a kvality. „Touha zpomalit a prožívat, žít uvědoměle, chovat se zodpovědně, je reakcí na pravý opak, do kterého jsme jako společnost došli. Jak už to chodí. V lidové kultuře najdeme doslova recept na pomalejší, kvalitnější život,“ dodává.

Jiří Danzinger dále komentuje začátek spolupráce s Osako: „Zuzka mě navštívila s tím, že má vizi propojovat tradici s modernem, a v podstatě v první fázi potřebovala materiál, náš modrotisk. A z toho se rozvinul, vedle zápisu do UNESCO, náš zatím největší projekt, spolupráce na olympijské kolekci.”

Tato výzva udržet řemeslné tradice v kontextu moderní doby se jeví jako klíčová pro budoucnost českého řemesla.