Jsem odjakživa pisálek: Andrea Stujová, spisovatelka a matka nám ve své knize popíše zábavné příhody ze svého života

^{zdroj: Pointa, Michaela Šedová}

Dobrý den, Andreo, prozraďte nám, jaké to je napsat a následně vydat vlastní knihu?

Dobrý den, budu výjimečně stručná. Jde o náročný, dlouhý tvůrčí proces, ale jinak se mi splnil sen. Byla bych ráda, aby si knížka získala své čtenáře. Pokud by se díky ní dokázali uvolnit a zasmát se, splní svůj účel.  

Popište nám vaše dílo, proč jste si zvolila zrovna humorné povídky a trapasy z vašeho života?

Knížka je souborem povídek popisující mnou zažité příhody, i když se určitě staly nejen mě. Cílem bylo prezentovat na sobě běžné situace, myšlenky, anebo činy, které se v pozměněné formě dějí každému z nás, ale lidé se za ně většinou stydí a nechtějí je přiznat. Ať už z pocitu své divnosti, anebo z vlastní nejistoty. Mně se ale díky mému okolí ukázalo, že sdílení přesně takových okamžiků dokáže pomáhat a uvedené bariéry bořit. Díky čemuž se jiní lidé můžou cítit lépe, občas se i nečekaně smát. A ten výsledek mi dělal radost. Jde o hlavní důvod, proč jde právě o trapasy a úsměvné epizody. Použitý styl, nadsázka a specifický humor jsou pak moje značka, se kterou se, doufám, čtenář ztotožní.

Vaše kniha kvůli covidové situaci nebyla pokřtěná, ale měla jste již první autogramiádu, jaké to bylo?

Cítila jsem smíšené pocity. Byla jsem šťastná, dojatá, ale také vyděšená. Nakonec jsem si to ale začala užívat a když jsem podepisovala první výtisky, už mi došlo, že nejde o sen, ze kterého se probudím, ale o realitu, která se děje. Šlo o malé vítězství velkého osobního rozsahu. Nicméně jsem záhy na to pochopila, že jako autorka se už nikdy nezbavím určitého strachu z výsledku, který přijde až teprve díky čtenářům a jejich reakcím.

^{zdroj: se svolením Andrey Stujové}

Toužila jste vždy psát nebo jak k vám přišel nápad na napsání knihy? Jaké jsou vaše další plány do budoucna?

Jsem odjakživa pisálek. Přesně ten typ, co radši myšlenku sepíše na papír a zaznamená si ji, než abych si stoupla před dav lidí a hovořila k nim. Za mě mluví papír a tužka. Přesto jsou samozřejmě výjimky a sama sebe umím překvapit, že stejně dobře dokážu fungovat i obráceně. Knihu jsem toužila napsat skutečně dlouho, ale realizovat jsem to začala až díky tlaku z mého nejbližšího okolí, které mě dobře zná a stejně tak příhody. A vzniklo Psaní se nečervená. Vím, že to zní jako klišé, ale v budoucnu bych ráda navázala nějakým knižním pokračováním. Mým aktuálním přáním však je, aby moje současná knížka byla přijata a dokázala šířit dobrou náladu.

Jak reagujete na hodnocení a kritiku své knihy?

Už v začátcích jsem věděla, že pustit se do žánru humorných povídek nebude legrace, a ani zkratka vedoucí k hromadnému přijetí mé knížky. Ba právě naopak, že jí to tím dělám těžší. Protože každý čtenář je jiný a hodně sejde na tom, co má odžito a hlavně načteno, aby mu texty přišly blízké. Jak vysoká má očekávání od humoru nebo jak chápe nadsázku. Včetně toho, do jaké míry bude ochoten se nad texty uvolnit. Je to jako s vtipy. Někdy je přijímáte se vším, co k nim patří, jindy můžete mít pocit, že je autor přepálil. A mně se potvrdilo něco podobného. A to výsledkem, že každému, kdo byl ochoten se mnou své hodnocení probrat, se líbila naprosto jiná povídka a smál se tam, kde já bych to nečekala. A naopak se jich třeba vůbec netkla pointa, kterou s sebou text nesl a mně to jako autorce přišlo samozřejmé. Hodnocení jsou vesměs kladná a každý si v tom dokázal najít to své. Za což jsem ráda. No a kritiku beru jako konstruktivní základ posouvající mě jako spisovatelku dál. Díky ní vím, na co se soustředit více či co není třeba nakonec až tak důležité.  

Naši čtenáři by nám neodpustili, kdybych se vás nezeptala na vaše must have módní kousky, na které nedáte dopustit.

V tomto ohledu jsem dost nudný patron, protože preferuji pohodlí a příjemné materiály. Takže za vrchol mého módního outfitu se dají považovat džíny, bavlněné triko a různé tuniky.

Co pro vás znamená móda? Máte nějaké módní vzory?

Sleduji ji, ale netroufám si jít v jejích šlépějích. Nemám na to totiž postavu a ani odvahu. I když v jistých životních etapách mi odvaha nechyběla a na toto téma odkazuje nejeden z mých textů. Jakmile si přečtete povídku Večírek nebo Boty, pochopíte, že jsem tak trochu módní katastrofa. Díky čemuž nemám ani žádné módní vzory. Řekla bych, že jsem tzv. pocitový typ. Nosím to, v čem se cítím dobře, bez ohledu na to, co zrovna frčí.  

^{zdroj: se svolením Andrey Stujové}

Jaké jsou vaše plány na léto a co děláte během volného času?

Léto budu mít zaplněné prací a osobními tvůrčími projekty, pro které jsem byla oslovena. Nicméně na prvním místě je vždy můj patnácti měsíční syn, se kterým se opravdu nenudím. Je mým každodenním potěšením a inspirací. A také součástí mého volného času. Ale poprvé spolu strávíme týden na chalupě u tety a strýce v plzeňském kraji, kde si vždy připadám jako v pohádce. Čas tam plyne úplně jinak, než je člověk zvyklý. A na tuty to bude překrásný týden.

Nejste milovnicí sociálních sítí, tak kde vás mohou fanoušci najít? Proč jste se rozhodla zanevřít na online svět?

Věřím, že časem mé fanoušky uspokojím nějakou sociální sítí, kde si mě najdou, ale prozatím je možné sledovat můj web s blogem týkající se knížky psanias.webnode.cz. Mám v plánu ho v nejbližší době upravit, takže všechny aktuality mé činnosti najdou právě tam. Knížku je možné koupit přímo u nakladatelství Pointa a u všech dobrých knihkupců. Existuje i v elektronické verzi. Proti online světu nic nemám, jen jsem se dostala do módu, který se úplně neslučuje s možností skloubit svět sociálních sítí s mým reálným světem. Jsou věci, kde si ráda střežím soukromí, což je paradox proti tomu, co všechno jsem na sebe v knížce práskla, ale jednoduše mi nezbývají kapacity být činná obsahově a časově i tímto směrem. A já, co nedokážu dělat úplně naplno, nedělám raději vůbec.

Chcete zmínit něco, na co jsem se vás nezeptala?

Nic zásadního mě nenapadá, ale snad jen, že pokud by mi někdo chtěl napsat nějakou připomínku, na něco se zeptat, anebo si přál třeba knížku podepsat, může využít emailu [email protected]. Moc ráda se s ním spojím a vyřešíme spolu cokoliv.

^{zdroj: Pointa, Michaela Šedová}

Výňatek z povídky Limonáda

Když na to přijde, slovo dokážu najít s každým. Rozhodně však nemám patent na rozum ani na život.

Stejně tomu bylo v případě paní, která měla omezený pohyb a narážely jsme na sebe ve spojovací lince autobusu. Hole jí sice pomáhaly v chůzi, avšak v prostoru vozidla se stávaly nebezpečným náčiním – občas jsem jí s nimi pomohla. Přestože ona na okolí nebývala úplně vlídná, pár vět s poděkováním mezi námi díky tomu dokázalo zaznít. Zase jsme na sebe narazily. Opět jsem jí byla nápomocná při nastupování do vysokých schodů autokaru, aby se mohla s námahou sesunout na nejbližší sedačku těsně u dveří. Ze zastávky to mám do kanceláře pár minut, proto většinou postávám a místo k sezení vůbec neřeším. Nevím, co mě to tehdy napadlo. Na vině byl nějaký můj zkrat, a jakmile žena s berlemi vystoupila, sedla jsem si místo ní, přestože se mi nabízelo hned několik jiných volných sedaček. Pocit, který se dostavil, bych nepřála nikomu.

Do džínů začala prosakovat tekutina. A to hned, jak jsem dosedla. Šok způsobil, že mi trvalo, než informace pociťovaná na těle došla až do mé hlavy. Když se tak stalo, můj mozek se mnou odehrál panický dialog a já souběžně s ním plnila pohybové funkce.

Mozek:

„Mokrý. Vstaň!“

Zvedla jsem se. Spíš jsem vylítla, jako kdybych si sedla na špendlík.

Mozek:

„Voda? Máš mokrý kalhoty!“

Dívala jsem se. Bylo to k ničemu (pamatujete na široký boky po mé babičce?).

Mozek:

„Sáhni si, kam až to nasáklo!“

Hrabala jsem si na zadek. Zasažený byl úplně celý (a to že šlo o nějakou plochu)!

Mozek:

„Je to lepkavý?“

Zkoumala jsem stav. Jo sakra! Divně to zůstávalo na prstech.

Mozek:

„To bude limonáda.“

Mnula jsem mokré prsty. Reálně zapochybovala. Bylo to teplý.

Mozek kvapně zareagoval:

„Takže chcanky!“

No to snad ne! A i když s opravdovým odporem, přiblížila jsem si prsty o trochu blíž k nosu. Stačilo to jen kousek a bylo jasné, že vydávat tekutinu za čaj nebo kafe mi fakt neprojde.

Mozek:

„Sundej hned ty promočený kalhoty!“

Reagovala jsem mu, a tím pádem sama sobě, asi takhle:

„No do hajzlu! To se ti řekne! Nenávidím tě! Nemohl ses o slovo hlásit dřív?! Vypneš se, necháš mě dřepnout, i když to normálně nedělám, a ještě ke všemu na místo přímo po ní! Pomočila se na sedačku! Já se v tom vykoupala a teď na mě machruješ s příkazy! Co budu dělat!?“

Trvalo to dlouho. Vyhodnocovala jsem všechno, co mě napadlo. Pohrávala jsem si s variantou, že ty džíny jednoduše strhnu a půjdu klidně v kalhotkách.

Jenže to bych za a) musela vypadat jako Lara Croft, za b) být na drogách anebo za c) mít volno.

Žádná z možností neodpovídala skutečnosti.

Byla jsem asi tři minuty od práce, kde sedím u počítače a náhradní oblečení není nutnou součástí, která by patřila do mé povinné pracovní výbavy. Poslední tečkou byla skutečnost, že jsem byla úplně švorc.

S flekem přes obě půlky a znechucená jsem dosprintovala do zaměstnání (představte si tuleně po doppingu, což vystihuje pohyb, jehož jsem byla schopná dosáhnout). Naštěstí pár vteřin po mně přišel kolega, kterého jsem se nestyděla požádat o půjčení peněz, abych si mohla jít koupit nové kalhoty. Samozřejmě jsem musela přiznat barvu. Namísto pozdravu jsem na něj ale v podstatě hned vyštěkla svou žádost o koruny (asociace s fenou se asi nezbavím). S pětistovkou, protože u sebe víc hotovosti neměl, jsem v pracovní směně vyrazila do ulic. Představovala jsem si to docela jednoduše. Zalezu do prvního krámu, i kdyby to měl být ten sekáč na rohu, vyberu cokoliv, co bude levný, a obléknu to, jen abych se vysvobodila z té horké louže, co mi přilepená šplouchala na zadnici. Jenže chyba lávky. Původně jsem měla za to, že v okolí pracoviště je obchodů s oblečením víc, než se ukázalo. Byly tam tři. Všechno second handy a první otevíral až v půl jedenácté. Naděje mi svitla, když jsem procházela kolem vietnamské prodejny, ke které měli přidružený ještě průchod, kde jim normálně visely domácí potřeby, sem tam nějaký hadr připomínající zástěry, které nosívaly naše babičky. Jenže měli také zavřeno. Přesto jsem zaklepala na dveře. Otevřela mi malá drobná žena, která na mě tou jejich hatmatilkou nekompromisně spustila. Asi mi nadávala, i když to znělo jako dětská říkanka se samými měkkými i. Musela jsem vypadat opravdu tragicky, protože po vysvětlení situace se na mě smála jako měsíček na hnoji a nakonec mi pokynula, ať ji následuji dovnitř obchodu. Toho dne se mi udělalo nevolno podruhé. Když za mnou zaklaply dveře, zamkla. Celkem třemi různými zámky. S rozumem vydaným na prázdniny jsem se nechala odvést do zadní části krámku, děj se co děj. K mé úlevě jsme se ocitly ve stísněném prostoru s nacpanými krabicemi, ve kterých se maličká žena začala přehrabovat. Nakonec vytáhla kalhoty. Byly malé. Doslova titěrné.

Následovalo:

„Promiňte, to mi nebude.“

„Šíso. Jaký šíso?“

„Velký.“

„Dvasát šest?“

„Ne. Tak 46, 48 a víc.“

„Šitětšes moc. Ty míň!“

A pořád mi strkala ty samý a malý, co vyndala původně. Vlastně jsem se nedivila. Musela by určitě kvůli mně přehrabat objemných papírových beden mnohem víc, a to nebyla úplně růžová a chtěná vyhlídka.

„Omlouvám se, ale ty jsou malý.“

„Svíkout a kusit! Tytisou!“

Nechtěla jsem se dohadovat a zcela bez zábran jsem ze sebe v její přítomnosti vlhký džíny sundala. Což se pro mě ukázalo jako vítaná úleva. Vítaným už nebylo, když mě začala Vietnamka plácat po zadku, když jsem se jí snažila demonstrativně předvést, že nabízená kaťata vážně obléknout nezvládnu. Zubila se a říkala při tom:„Peknej, peknej.“

Nevím proč, bylo mi to fuk. …