Jsou to naše tradice
Máme jakožto děti milénia vůbec ponětí o českých zvycích? A jaké vlastně naše české zvyky jsou?
Ze srdce doufám, že k nim nepatří malost a uzavřenost. Ale právě naopak… naše veselost. Když jsem byla malá holka, vzpomínám na návštěvu rodiny na Moravě, právě v době kdy probíhaly vesnické slavnosti. Všechny ženy oblečené do skvostných naškrobených krojů, muži ve vyšívaných halenách a děti pobíhající vesele okolo. Byly to slavnosti hojnosti, starých zvyků a toho, že je potřeba takovéto tradice předat i mladším generacím.
Nejsem si jista nakolik již my, generace XY toto ctíme a zda ještě schováváme staré kroje po prarodičích ve skříni. Ba co víc, zda vůbec na toto dědictví dokážeme být hrdi. Kde jsou naše vesnické veselky jako z Ladových obrázků.? Je známo, že Bavorsko má svůj Oktoberfest přeplněný nejbarevnějšími dirndly, Rakousko má stejně tak barevné kirtage a pokračovat bych mohla velkou oklikou až k Novému Zélandu. V čem je tedy naše jedinečnost, na kterou můžeme být hrdi? Co je naše kulturní dědictví?
Italové si dokážou tak dokonale užívat La dolce vita. O ustavičné práci život totiž není. V Andalusii mají své slavnosti koní a sherry, v Irsku svátek sv. Patrika. To jsou totiž odkazy, na které mohou být v dané zemi právem hrdi. Je to dědictví, na které mohou být pyšní obyvatelé od kolébky až po stáří.
Já se cítím jako Evropanka a svou českou zemi chci reprezentovat se ctí. Protože to všem bývalým velikánům naší země dlužíme.
Tečka.
