Každý den prožíváte něco mimořádného, protože na Afriku se prostě připravit nelze, ale ty nejtěžší chvíle přišly ve chvíli, kdy výprava po třech letech končila, říká dobrodruh Tomáš Vaňourek

Uctít odkaz cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda bylo pro dobrodruha Tomáše Vaňourka, který vyrazil napříč Afrikou společně s politoložkou Lindou Piknerovou s Expedicí Z101, hlavním cílem, který se postupně rozšířil o to, poznat co nejvíce. K putování po Africe od severu na jih perfektně posloužil terénní Nissan zvaný George. A s ním tak vzniklo nespočet zážitků, které berou dech.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že cestování pro vás znamená něco víc?

Bylo to v den, kdy jsem vyrazil na expedici, protože to bylo ve chvíli, kdy mi došlo, že ty nekonečné fyzické i teoretické přípravy konečně splnily svůj účel. Bylo to v dubnu 2021 ještě v době covidu, kdy všichni, a to včetně předních českých cestovatelů, rušili své plány a říkali, že cestovat prostě nejde. A možná už nikdy nepůjde tak jako před pandemií. A v tu chvíli mi došlo, že tohle není „jen“ cesta.

Co bylo prvním impulsem podniknout Expedici Z101, tedy částečně jet ve stopách cestovatelů Zikmunda a Hanzelky a částečně tvořit svou vlastní stopu a zanechávat v Africe i kus českého srdce? 

Setkání s Miroslavem Zikmundem u něj doma v únoru 2019, kdy během rozhovoru prohodil, že procestovat Afriku tak, jak to udělali tenkrát s Jirkou Hanzelkou, už dneska jednoduše nejde. A já si položil otázku, proč by to nešlo …? A ta otázka ve mě chvíli hlodala, než mi došlo, že jedinou možností, jak na ni najít odpověď je to jednoduše zkusit. Věřil jsem, že cestu můžu zopakovat, ale až postupně jsem pochopil, že ji mohu i rozšířit. Ve vzduchu, pod vodou, časem stráveným mezi kmeny, prostě tak, jak H+Z před 77 lety nemohli.

V Africe jste strávil tři roky. To je spousta času. Určitě máte nespočet zážitků, ale mě by na začátek zajímalo, jak těžké bylo zvyknout si z našeho "komfortu" na jejich životní styl?

V Africe je všechno pomalejší, na všechno je čas, a to do té míry, že jsou místa, kde se čas vůbec neřeší, protože ani neexistuje způsob, jak ho změřit. Ve chvíli, kdy mi došlo, že čas je v Africe skutečně relativní, pochopil jsem, že abych naplnil vizi, se kterou jsem vyjel, budu se muset vyrovnat s africkou liknavostí. Takže jsem se snažil eliminovat vliv prostředí na svůj postup. Někdy to ale nešlo a musel jsem vyhledat zázemí v podobě místních autodílen a servisů, kde se Afrika projevila v celé své nahotě a kde svahilské „pole, pole“ (pomalu, pomalinku) dostálo svého skutečného významu v plné kráse. Po třech letech mohu zodpovědně prohlásit, že je to rozhodně nejdražší kontinent na světě.

V tom smyslu, že prací stráví více času a pak si také účtují více peněz? Nebo nejdražší i v jiném slova smyslu?

Těžko se to vysvětluje, protože to vyžaduje porozumění Africe jako celku. U nás v Evropě funguje trh a konkurence, v Africe ne. V Africe je jeden hotel, nelze si vybírat, takže za cenu odpovídající centru Prahy dostanete pokoj, ve kterém čekají nevítaní spolubydlící, neteče voda a smrad ani nevnímáte a stejně vám nezbývá nic jiného než si ho zaplatit, protože není kam jinam jít. Navíc ti, co jezdí do těch nejodlehlejších oblastí, jsou zpravidla zaměstnanci mezinárodních organizací či univerzit, kteří mají prostředky na to zaplatit prakticky cokoliv, případně to vykázat do nějakého grantu, že do exotické lokality skutečně dorazili, aby tam na pár dní prováděli výzkum. Z toho potom plyne, že když přijede běloch vlastním autem někam, kam se jinak dostávají jen ti, kteří mají za sebou zázemí instituce, jsou ceny astronomické. Afrika dokonale ukazuje, k čemu v praxi absence trhu a konkurence je a že je ztělesněním všech základních ekonomických teorií o nabídce a poptávce. 

Co všechno obsahovala vaše cesta kromě trasy, kterou jste si naplánovali projet?

Na to není snadná odpověď, protože trasa cesty byla dána a záměrem bylo ji co nejvěrněji kopírovat. Osa vznikla před 77 lety během studentských let H+Z, přičemž i oni ji několikrát v průběhu cesty přizpůsobili realitě a dopustili se řady odboček. My se jich taky dopustili, některé z nich byly vynucené okolnostmi jako třeba nemožnost projet autem Somálsko, jiné pramenily z naší zvědavosti. Příkladem budiž chvíle, kdy jsem pořád mířil na jih, pak jsem se v jednu chvíli rozhodl vydat na západ a výsledkem bylo bezděčné objetí Viktoriina jezera. Tato drobnost zabrala zhruba dva měsíce, ale ten pocit zadostiučinění za to stál. Škoda jen, že to bylo v Tanzanii ve městě Mwanza, kde jsem to nemohl pořádně oslavit, protože ačkoliv je to metropole, tak v ní není vůbec nic.

Co pro vás bylo za ty tři roky putování nejsilnějším zážitkem?

To se nedá úplně snadno říci, protože jsem strávil skoro 1100 dní na kontinentu, který je zážitky doslova prosycen. Každý den prožíváte něco mimořádného, protože na Afriku se prostě připravit nelze, ale ty nejtěžší chvíle přišly ve chvíli, kdy jsem byl na místě, kde výprava končila. Tři roky jsem se díval dopředu a najednou jsem byl tam, odkud jsem už dál nemohl a musel se vrátit. 

Návrat byl určitě náročný. Neměl jste pocit, že chcete přeci jen zůstat ještě o něco déle? Nebo se hned zase vrátit?

Bylo to zvláštní, protože i když jsem mířil domů, tak jsem měl pocit, že opouštím domov. Byl jsem v Africe tak dlouho a intenzivně, že jsem nevěděl, kam se vracím. Rozdíly mezi střední Evropou a Afrikou jsou tak velké, že jsem měl strach, že nevím, jak budu zpátky v Česku žít, a to se potvrdilo. Do poslední chvíle jsem nechtěl, aby cesta skončila. Takže jsem se trochu vzpamatoval, nechal se odvšivit a začal plánovat další cesty. Prostě když to v člověku jednou začne hořet, nejde přestat, protože to by pak umřel.

Můžete zmínit i nejvíce nebezpečné zážitky?

Pro moje nejbližší to asi byla chvíle, kdy jsem poprvé dostal malárii, ke které se po pár dnech přidal několikátý covid. Bylo to v Súdánu a já netušil, jak se budu léčit, ale věděl jsem, že místním zdravotníkům nesmím dát šanci, aby mě vyšetřovali. To bych skutečně nemusel přežít. Další horká chvilka přišla, když jsem natáčel reportáž pro rozhlas a během toho, co jsem mluvil do mobilu a řekl jméno osoby, která způsobila súdánský převrat, tak mi odměnou bylo pět výstřelů mým směrem. Všechny šly vedle až na jednu, která prošla mou nákupní taškou a zasáhla plechovku energy drinku Tornado. A samozřejmě nemohu opomenout útok žraloka během dovolené v Egyptě, kdy jsem si ve zlomku vteřiny uvědomil, že příroda je mnohem silnější než obyčejný člověk.

Přemýšlím, co je horší… Malárie s covidem, kulka, která naštěstí trefila „jen“ nákupní tašku nebo útok žraloka… Jak jste se nakonec léčil? Kde jste hledal lékařskou pomoc, když v Súdánu jste věděl, že to není dobrý nápad?

Může to znít, že to bylo šílené, ale takový život v divočině je a patří to k němu. Mám štěstí, že ve chvíli, kdy se mi dějí ty nejhorší možné věci, chovám se racionálně a řeším situace s klidnou hlavou, což zpravidla vede k pozitivnímu výsledku. Někdy to člověk pochopitelně neovlivní, takže pak je to věc náhody. Ale jsem přesvědčen, že k cestování patří pokora a pokud ji máte dost, tak to domorodci vždycky ocení, a to jsou ty chvíle, kdy se na vaši stranu přikloní i potřebná štěstěna. K našemu expedičnímu vybavení patřilo i lékařské vybavení, mnohdy na lepší úrovni, než mají domorodci a já sám ho asi nikdy nepoužil. Já jsem prostě kluk z vesnice, chrupavčitej a dobře srůstám. Což je dobře, protože poslední stovky kilometrů v JAR se zdálo, že si budu muset odřezat zbytek palce, který jsem nešikovně nařízl při opravě motoru, To, že přirostl a dneska s ním můžu i hýbat, je pro mě velkým překvapením.

Stávalo se vám často, že jste se musel rozhlížet a kontrolovat, co říkáte, aby po vás někdo opět nevystřelil?

Stávalo. Tento zážitek v člověku chvíli zůstane, ale když se to stalo, tak jsem měl v Súdánu kamaráda a pár hodin po tom okamžiku, kdy se to stalo, jsme společně jeli na to místo. Tím, že jsem se tam vrátil a měl chvíli čas, tak mi došlo, že taková Afrika prostě je. Spontánní a vše se děje v okamžiku. Takže když se člověk bude zabývat tím, co by kdyby a bude plný předsudků, tak s tím nemusí vůbec ani opouštět českou kotlinu, protože jeho cesta narazí na bariéru v podobě jeho vlastních omezení.

Nemohu opomenout ani útok žraloka… O jakého žraloka šlo a jak jste z toho vyvázl?

Byl to žralok, který údajně způsobuje nejvíce úmrtí člověka, říká se mu longimanus. Je to nádherný predátor, který se pohybuje na otevřeném moři a já udělal tu chybu, že jsem se vzdálil od skupiny potápěčů a od lodi, což pro něj byl jasný signál k útoku. Naštěstí ho zpozorovala posádka člunu a já se ve vodě ve správnou chvílí otočil, čímž se zvětšila plocha mého těla a tím útok skončil. Byl to zlomek vteřiny, kdy mi příroda ukázala, že 250kilový sval s hubou plnou zubů má větší sílu než 90kilový kluk s automatikou v puse. Nakonec jsem mu narval ploutve do huby. Když mě z vody vytáhli, tak jsem si chvíli myslel, že jsem přišel o nohy. Tělo je plné adrenalinu, takže nic nevnímáte a nic vás nebolí. Ale zase jsem se po půl roce na to místo vrátil, znovu se potopil, našel ho a podíval se mu do očí. Stejné místo, stejný žralok. A v tu chvíli mi došlo, že je to predátor, který když má šanci, tak zaútočí. Jde o to mu tu šanci nedat.

Jak vám chutnala africká kuchyně? 

Osobně nevěřím, že něco jako africká kuchyně existuje. Je to spíše taková směsice různých světových vlivů, od arabské kuchyně, které příliš neholduji až po to, co jedí kmeny, což také má své chuťové limity. Zajímavá byla mosambická kuchyně, což je taková portugalská kulinařina na steroidech v podobě koření. Jediné místo, kde jsem se skutečně dobře najedl, byla Jihoafrická republika, kde si vychutnáte obrovské hovězí steaky bez jakéhokoliv koření a litry vína za minimální cenu. V Africe se nejí pro chuť, ale jídlo je palivo pro organismus a pokud chcete Africe čelit, musíte na to mít sílu a energii. Pokud chcete žít tak, abyste jednotlivá místa skutečně poznali, tak musíte jíst co možná nejvydatněji. A také respektovat místní zvyky, takže když mi byla nabídnuta čerstvá krev z právě podříznutého kozla, což udělali na mou počest, nešlo odmítnout.

Nebál jste se dalších zdravotních obtíží? Chápu, že nešlo odmítnout, ale určitě to nebyl ani největší chuťový zážitek… Co dalšího netradičního jste tam ochutnal?

Chuťový zážitek to rozhodně nebyl, ale odmítnout mezi kmeny to, co oni sami považují za to nejlepší, nelze. To si nemůžete dovolit. Jedinečná chu’tová stopa zůstala na mém jazyku také po ochutnání mléka v Jižním Súdánu. Když mi dívky z kmene Mundari podaly lavor plný tekutiny, nešlo odmítnout, navíc jedinou další tekutinou široko daleko byla jen kravská moč, a přece několik dnů na ostrém slunci se na mě už podepisovalo. Hltavě jsem se napil a lehce naznačil, že chuť je výborná, možná trochu štiplavá, čímž jsem naznačoval, že možná je nápoj zkyslý. Bylo mi řečeno, že to v žádném případě není možné, protože do čerstvého mléka míchají kravskou moč, což má dezinfekční účinky a mléko je díky tomu vždycky stoprocentní. Byl to okamžik, kdy mi znovu došlo, že Afrika se neplánuje a že člověk musí život tady akceptovat tak, jak přichází. Jinak by se totiž z života stalo utrpení. Vzpomínku na mléčnou moč mám na jazyku až do teď, ale už je to jen krásný zážitek z nevšední země, kam se na dovolenou nejezdí.

Která africká země vás oslovila nejvíce a proč?

Nebylo by fér říct jednu zemi, protože každá mi něco dobrého a něco špatného. Čáry na mapě vytvářejí různé politické celky, které se někdy liší jen málo, řeky a hory formují malé lokální komunity, jež mnohdy žijí jen v minimálním kontaktu s okolním světem. Každá má něco do sebe, ale existuje jedna země, kde jsem našel skutečně všechno, a to je JAR. Někdy mám pocit, že lidé v Česku zapomínají, že Afrika je kontinent a baví se o ní jako o zemi. Je to nesmysl a říct na základě zkušenosti z dovolené v Egyptě, že Afrika je taková a takové, nebo po návratu ze Zanzibaru propadnout kouzlu Masajů, neodpovídá realitě. Za mě je Afrika nejrozmanitější kontinent světě a nemůžeme paušalizovat, jaký je. Je pestrá, je jedinečná a je rozhodně jiná, než jakou jsem o ní měl před třeba lety idealistickou představu.

Jak můžeme my z Evropy Africe pomáhat? Co je podle vás nejpalčivější téma podpory tohoto kontinentu? 

Nezapřu v sobě vzdělání ekonoma, takže podle mého názoru je základem ekonomický rozvoj. Často věříme, že postavit školu nebo vyhloubit studnu povede k rozvoji a život domorodců se tak zlepší. V Africe je nedostatek téměř všeho a já jsem přesvědčený, že jediným způsobem, jak Africe zajistit to, co skutečně potřebuje, je podpora ekonomického růstu. Protože právě ten vede k rozvoji ekonomiky, a to následně způsobuje rozkvět společnosti. Pokud se nevymaníme z uvažování, že z Evropy budeme do Afriky zdarma vyvážet to, co jsme tady vybudovali, nedosáhneme ničeho jiného, než že Afričané budou neustále čekat, co dostanou. Platí totiž, že co je zadarmo, toho si lidé neváží a já viděl na vlastní oči mnoho příkladů tohoto otřepaného tvrzení. Taky mi došlo, že evropský kapitál se mnohdy v Africe moc neohřeje a končí někde mezi Čínou a Indií a my se divíme, jak je to možné.

Jaké byly vaše první dny po návratu do ČR? 

Určitě by byla na místě romantika a melancholie, ale realita je úplně odlišná. Tělo se po návratu zbaví stresu, který je zdrojem fungování imunity. Jakmile se tělo cítí v bezpečí, projeví se psychické a fyzické vyčerpání. Nekonečná únava, respirační problémy a dermatologické problémy člověka provázejí dlouhé měsíce. Takže jsem po návratu zamířil ke kadeřnici, protože po týdnu stráveném v koňském sedle v horském Lesothu bylo podezření, že mám vši a týden se koupal v dezinfekci, která byla tak účinná, že mi začala slézat kůže na dlaních. Musel jsem použit dokonce krém, což jsem doposud odmítal. Po třech letech se učím žít na místě, kterému jsem říkal domov.

Jaké plány máte na zbytek roku? Přemýšlíte už nad další expedicí?

Kdo by si myslel, že podobné projekty povedou k následujícímu klidu, pletl by se. Ve chvíli, kdy se vám do těla vrátí trocha energie, začnete přemýšlet, co dál. Já osobně miluji zimu a sníh, takže myslím, že poté, co jsem si užil slunce na jihu, je čas vydat se na sever. Stejně tak nechci ošidit to, co nabízí vzduch a voda, takže mé kroky povedou i do oblak a pod hladinu. Od podzimu na mě čeká produkční tour Tři roky v Africe, na konci října druhý díl knížky složené z cestovních deníků, takže toho není málo. S naší cestovatelskou rodinou se o novinky pravidelně dělíme na sociálních sítích, takže nás sledujte.