Moda.cz se ptá, fotograf Igor Bondar odpovídá

Jak jsme vás již informovali, redakce Moda.cz se osobně zúčastnila celodenního fashion focení s Igorem Bondarem, které po detailním průzkumu lokace probíhalo v industriálním prostředí bývalé kladenské ocelárny Poldi.

Zatímco jsme v náročném terénu a mezi prachem zavátými nástrahami, které na nás v opuštěných, polorozpadlých budovách číhaly na každém kroku, hledali co nejpříhodnější místo, kde bychom rozbili náš tábor a nachystali techniku, našli také chvíli, během níž jsme mohli nadaného profesionála podrobit několika dotazům, které nám Igor ochotně zodpověděl.

Seznamte se s Igorem Bondarem

Igore, prozradíš nám, jak ses dostal k fotografování? Představ se prosím našim čtenářům.

Já jsem původem z Ukrajiny, konkrétně tedy z Oděsy, kde jsem se narodil. V Česku žiji již 15 let, ale do Oděsy se moc rád vracím, jak za rodinou, tak i odpočinkem u moře. K fotografování jsem se dostal v ČR už na základní škole v osmé třídě, kdy jsem si pořídil první fotoaparát a tak různě si vše fotil, tehdy nejvíc přírodu. O rok později ale nastal čas vybrat si střední školu a já si zvolil uměleckou školu v oboru fotografie. Za což bych rád poděkoval rodičům, že mi umožnili studovat to, co mě skutečně baví.

Chtěl by ses v budoucnu fotografií živit? A jaké by to měly být fotky, na co se chceš konkrétně zaměřit?

Ano, dělám vše proto, aby v budoucnu fotografování bylo to, co mi zajistí živobytí. Jak jsem již říkal, začínal jsem přírodou, o chvíli později nastala éra architektury a potom jsem objevil něco, co mě baví ze všeho nejvíc a to je lidská krása. Konkrétně se teď zaměřuji na módu, u které bych rád zůstal, protože právě tam se cítím jako doma.

 
                                                FOTO: Igor Bondar
 

Proč si pro své fotky vybíráš lokace jako jsou právě zbořené baráky, vrakoviště a ulice, které nejsou zrovna oku lahodící. Fotografie by vždy měla něco sdělovat, je to i tvůj případ? A co bys nám řekl o focení v Poldovce, co tím chtěl básník říci? :-)

Lokace jako zbořené baráky si vybírám proto, že mi to nepřijde tak nudné, jak bílé plátno v atelieru. Navíc máme v tomto prostředí vždy postaráno o zábavu a případný komparz, jako třeba bezdomovce, policii nebo ochranku (úsměv). Ano, při focení v takovýchto prostorech bych většinou rád do fotky vložil své emoce. V dnešním focení bych rád všem lidem ukázal, že každý z nás je krásný. Každý z nás má něco, čím protějšek přitahuje. Člověk může být hubený, nebo při těle. Jsme každý jiný, ale každý něčím krásný. Někdo má krásné oči, někdo rty a někdo jiné části těla. Problém nastává v ten moment, kdy naši krásu můžeme více ukázat lidem jako celek a zpestřit to třeba novým módním trendem a doplňky nebo také účesem. Když to někomu navrhneme, tak často slýcháme: "Ale to na mne každý bude koukat". Ano bude, ale proto, že vám to sluší. Proto bych rád všem vzkázal: „Strhněte váš obal pod jménem strach, který máte před sebou, nadechněte se, a ukažte světu, jak jste krásní!“

 
                                              FOTO: Igor Bondar
                   

Je ti milejší street fotka než ateliérovka? A proč?

Street fotka mi je o něco blíže než ateliérová, protože často můžu využít denního světla a pohrát si s tím. Ale to se brzy změní, když začne mrznout (smích). Nemám rád zimu, protože se necítím moc komfortně při venkovním focení a když mrzne, tak krom toho, že mrznu já, tak sem tam i technika dává najevo, že jí je zima (úsměv).

Máš ve své blízkosti lidi, se kterými pracuješ stále, nebo je to co projekt tak nové tváře?

Zatím se lidi kolem mě střídají, ale do budoucna si plánuji vytvořit tým lidí, kteří se mnou budou spolupracovat pravidelně a budu je znát a vědět, že se na ně můžu spolehnout, protože spolehlivost je u mě dost důležitá. Troufám si říct, že to je základ fungujícího týmu. 

                      
                                                FOTO: Igor Bondar

A může si u tebe objednat focení obyčejný smrtelník? 

Ano, každý člověk si u mě může objednat focení a může buď přijít se svým vlastním nápadem, nebo potom spolu u kávy něco vymyslíme. Pak už jen dát dohromady tým lidí a může se jít fotit (úsměv).

Vybavíš si závěrem nějakou vtipnou scénku z focení? 

Tady asi zabrousím do svých studentských let. Vzpomínám si totiž na den, kdy jsme se třídou ve škole fotili naši spolužačku. Slečna stála v červených šatech na bílém plátně v ateliéru a před ní asi deset jejích spolužáků a spolužaček s fotoaparátem v ruce. Jako vždy se střídaly pózy a v jednu chvilku slečna zapomněla, že má šaty povolené a při další póze, kdy se na nás otočila, šaty spadly na zem. Nepamatuji si, zda tu momentku někdo zachytil, ale já to nebyl a z toho asi plyne, že bulvární fotograf by ze mě dobrý nebyl (smích).