Móda na cestách v Toskánsku - den třetí

Dnes byla řada s chystáním snídaně na mně a já jsem připravila proteinové lívance s čokoládovou pomazánkou, jahodami, jogurtem. Eliška se party tak úplně nedržela, protože měla chuť na guacamole. A i když avokádo nebylo úplně zralé, povedlo se jí to na výbornou. Neskutečné, jak je tahle jedenáctiletá žába šikovná... Přesto jsem z kuchyně zaslechla, jak se Eliška dožaduje šlehačky a čokolády, takže zjevně došlo na lívance i u ní :-)

Venku krásně svítilo sluníčko a všechno šlo jako po másle. Po snídani jsme měli do startu ještě dvě hodinky času a ty každý využil po svém. Pepík koukal na Avengers, ale podařilo se mi ho urvat i na pár fotek venku - jako fotografa. Když pak ale viděl 3v1 a jaký je kluk chudák, když má holka instagram, dost se v tom shlédnul a přemluvit ho k dalšímu focení bylo neskutečně náročné. Což tedy nechápu, vždyť do toho videa já mám pěkně daleko, že? Nebo..?! Pak už nás přepadlo chystání na cestu a ladění outfitů na chystané fashion story. Což nám děvčatům zabralo další hodinečku..

Ve třičtvrtě na jedenáct jsme vyrazili na nedalekou farmu, kam jsem byli pozváni k prohlídce s obědem. Byla daleko, asi 2,5 km, takže jsme vyjeli na čas a kufr už byl zase plný šatů a střevíců. To bychom ale nebyli my, kdyby se cesta, která se původně zdála jednoduchá jako facka, nezkomplikovala. Když nás navigace zavedla na místo určení, okamžitě přepočítala trasu na místo úplně jiné vzdálené asi 15 minut jízdy. Vyrazili jsme tedy rychle kupředu, ale trochu marně, poněvadž o pár metrů dál opravovali silnici. Postáli jsme si pěknou čtvrthodinku v nervech, že jedeme pěkně pozdě. Přes všechny komplikace jsme dojeli na místo se zpožděním 25 minut. Naštěstí byt farmář a pán domu trpělivý a chápavý. Tady jsme v Itálii a na nějakou tu přesnost si tu úplně nehrají. To, co bývá spíš nevýhoda, nám hrálo pěkně do karet. 

Připojil se k nám na exkurzi ještě slovenský pár středního věku s velkým psem, ze kterého měl ten náš trpaslík velkou radost. Farmář nám zajímavě vyprávěl o historii jeho farmářského rodu, jak v roce 1934 koupili jeho předkové obrovský lán půdy za $36 a jak se lopotili, aby ze svého pozemku získali co nejvíce. Dnes tam stojí několik domů, stodola a dokonce i penzionek s velkým bazénem. Procházeli jsme se sadem olivovníků, kterých tam mají přes dva tisíce. Nechybí tu samozřejmě rozsáhlá vinice a dokonce i řada úlů. 

K obědu jsme zasedli po aperitivku pod širým nebem a k zakousnutí přinesla paní domů pizza chléb s pecorinem a domácím špekem. V tu ránu jsme měli všichni boule za ušima. Neskutečná dobrota! Jako předkrm se podávala paštička, na toustíku sýr s jejich medem a cibulí - zvláštní kombinace, ale byla to dobrůdka, a do třetice šalvějové listy s ančovičkou v těstíčku. K tomu samozřejmě určitý druh růžového vína. Já nejsem žádný znalec, pro mě je víno něco jako kyselý juice, tak mě, prosím, omluvte, že se o barvě, vůni, šmaku, ocásku a tak, co se u vín hodnotí, nebudu nijak rozepisovat..

Druhý chod byly penne těstoviny al dente s baklažánem, rajskými a parmazánem. Prosté a neskutečně dobré, i když bylo víno - červené. Další chod tvořily kuřecí kousky zabalené v té vynikající slanince a pečené brambůrky se zeleninou a samozřejmě další lahvinka červeného vína. Jako dezert byla podávaná domácí zmrzlina slazená pouze jejich domácím medem s jogurtem a šlehačkou. Chutnala jako mražený pribináček, mňam! Dezertní těžké víno nemohlo chybět. Pár dobrot, jako jsou jejich medíky a lahvinky vín, jsme si od nich koupili domů a s plným břichem jsme se valili strmým kopcem dolů k autu.

Já jsem nemohla odolat a nafotila jsem s Péťou tom krásném prostředí u penzionku další fashion story.

Pak jsme vyrazili do dlouho plánovaného města - Pisy

No, co vám budu povídat, kromě Péti, která řídila, jsme všichni na hodinku schrupli. Po tak náročném a vynikajícím obědě to nešlo jinak... Péťa z nás pak měla pěknou legraci, ale já myslím, že nám ten šlofíček záviděla :-)

A protože naše Zdenička z cestovky Si Toskánsko myslí úplně na vše, doporučila nám místo, kde skvěle zaparkovat, dvě ulice od Šikmé věže. Vzhledem k tomu, že jsme nechtěli bloudit, zadali jsme cestu do navigace. Když jsme krásně do kolečka obešli celý blog, zeptala jsem se nejmenované osoby, která navigaci držela, něžné pohlaví to nebylo, jestli tam není náhodou zadaná navigace pro auto. Prý neee, ale i tak jsme větší procházkou došli k cíli. Byl to opravdu nádherný pohled na tu Šikmou věž z bílého mramoru, která má něco přes 50 metrů. Vedlejší překrásné budovy se zdají být rovné, ty se jim povedli, na druhou stranu, nejsou ve světě tak proslavené. Zajímavé je, že když začali věž stavit, až po roce zjistili, že na nestabilním základě, protože se začala naklánět, házeli dospod kameny a klacky. Výsledek toho ovšem je, že se dostavěná věž naklání na druhou stranu :-D

Bylo fakt prča sledovat hloučky turistů, kteří simulovali z dálky, že věž podpírají a tlačí. Byla to jak nějaká spartakiáda. Polovina se snažila pózovat a druhá na ně pokřikovala, jak správně ty ruce nahnout a pokrčit. To byla panečku kompatibilita!

Podařilo se nám ulovit stoleček v první řadě kavárenské zahrádky přímo naproti Šikmé věži, tak jsme se občerstvili a samozřejmě se naše zastávka neobešla bez focení a selfíček. Musím říct, že to místo má úžasnou veselou energii. Přijeli jsme k pozdnímu odpoledni a tak turistů ubývalo, a při tom nám nádherně svítilo sluníčko. Prošli jsme se podél nádherné Katedrály Nanebevzetí Pany Marie a Baptisteria sv. Jana s krásnými travnatými porosty. Byla to vážně pecka!! A co bychom to byli za turisty, kdybychom neposlali i pár pohledů. 

Ten den plný krásných zážitků a skvělého jídla neskutečně utekl a domů jsme se dostali až po setmění.

Tomu říkám parádně prožitý den!