Módní návrhář Adam Ptáček hledá v květinách novou inspiraci

Po kolekci Masquerade z roku 2015 jsem se rozhodl, že už nechci tvořit kolekce, na to nemám odbyt ani chuť tvořit v krátkém horizontu velké množství kolekcí, nelíbilo se mi to zbytečně zběsilé tempo, které dnes móda má. Vyrábí se nadmíra zboží, které nemá hlubší příběh ani kvalitu zpracování, stříhy se zjednodušily, se zapravením lemů se nikdo už dávno neobtěžuje, raději se řekne, že nedotaženost je  styl. 

Ten rok jsem naplno pochopil, že nechci tohohle být součástí, na to jsem si až příliš vážil své práce. Do budoucna se chci raději zaměřit na interiérový design, proniknout do něj a uplatnit své autorské dekory právě tam. 

Můj styl je, řekl bych, dobře rozpoznatelný a když někomu zasáhnete do interiéru, je to daleko větší zodpovědnost, ale i zábava, móda už mi tohle uspokojení nenabízela, ačkoli v průběhu roku 2016 jsem si navrhoval oblečení zejména pro sebe a zjistil jsem, že to mě baví úplně nejvíc, protože mám jasnou představu, nikdy nechci mít na sobě to, co nosí ostatní a mám zásadu, nikdy to nesmí být celočerný model, z duše nesnáším černou a beru si ji na sebe jen když se vyloženě necítím dobře, když mám pocit ohrožení, slabosti, když nechci být vidět. To ale nejsou pozitivní asociace, tedy snažím se nosit jakékoli odstíny, ale černá se objeví zpravidla jen jako doplňková děvka outfitu, která díky své mdlé vizáži dá vyniknout tomu, co skutečně stojí za pozornost, a to jsou vždy moje vzorované modely. Dříve jsem si řadu věcí šil, ale co jsem poznal skvělou krejčovou Hanku Podskalskou, už k šicímu stroji nesedám a věnuji se výlučně malbě dekorů, malovaným botanickým studiím květin a neustále hledám novou inspiraci.

Jsou to jednotlivé příběhy, mezi nimiž je vždy nějaká spojitost, nejstěžejnějším dekorem byl pro mě Dragonflies Meadow, pracoval jsem na něm měsíc a půl s různými přestávkami, vznikal vlastně na zakázku pro mou dlouholetou přítelkyni Alenku Laškovou, která je mou stálou zákaznicí a dokud jsem bydlel v Českých Budějovicích, byla mi i sousedkou z vedlejšího domu (uvidím se s ní tuto sobotu v Londýně, půjdeme na stálou výstavu šperků do Victoria and Albert Museum, dále do Kensingtonského paláce na výstavu o módě princezny Diany a na expozici tropických motýlů). Přála si dekor s vážkami, oba sdílíme vkus pro chinoiserie a japonaiserie a tak jsem se pustil do díla v duchu těchto stylů ovlivněných čínskou a japonskou kulturou, ale i stylem malby a náměty. Nakonec vážky jsou na celém obrazu jen tři a srdcem je jadeitový Buddha pohodlně usazený nad bojovým kláním mezi světem zeleniny a květin.

Pamatuji si, jak jsem měl na stole ve váze nádhernou kytici modrých irisů, některé už odkvétaly a z květu mi na papír kapalo nádherné modro fialové přírodní barvivo, tak jsem ho smíchal s mými anilinkami a namaloval totožný iris jako jednu z prvních květin v celém dekoru. Položil jsem si totiž otázku, zda si spolu rozumí odlišné druhy rostlinné říše, napadlo mě, že třeba se také nesnesou jako Izraelci s Palestinci, na tom by přeci nebylo nic s podivem. Díky tomu vznikla válečná scéna, kde proti sobě stojí rajčatový jezdec na vyzbrojeném mini nosorožci s věrným sluhou salátovým okurkou proti zrádnému žlutému paprikovi sloužícímu vaječnému hraběti, ten usiluje o královskou korunu česnekového krále, jemuž patří zeleninová říše. Na to vše shlíží nespočet květin, ale i bylinných duchů a z lotosového trůnu jadeitový Buddha. Nad ním se na nebi objevuje česneková královna se svou první dámou ředkvičkou. Kolem poletují dravé vážky, válečná letka z hmyzí říše na pomoc česnekovému králi. 

Právě tento vzor odstartoval to, co mě ted baví tvořit a to jsou květinoví mutanti, takhle vznikly artyčokové baletky, viditelné v horní části obrazu kolem čínského fénixe a nad banánovníkovým vějířem. Bylo parné léto a strašně se mi zalíbil patizon a tak jsem ho koupil v supermarketu a nemohl jsem se na něj vynadívat. Dal jsem si ho na stůl a začal malovat, zvedl jsem jeho původní tvar do výše, aby působil jako sukýnka a do ní jsem už oblékl mou nejmilejší zeleninu artyčok, dál vznikly i ostatní postavičky, které jsem již zmínil a posledním přírůstkem v rozpracovaném Japonskem inspirovaném dekoru "Daruma Doll" je  Maharádža - granátové jablko, nosí dlouhé operní sametové rukavice v prusské modři zdobené perlami a zoufale touží získat Darumovo vědění. Ten z Indie rozšířil zenový buddhismus až do Japonska, kde se stal symbolem stejně typickým jako panenky Kokeshi, jimi inspirovaný vzor jsem namaloval v únoru 2016, byl to u mé klientely vůbec nejoblíbenější dekor ze všech.

Od kolekce Masquerade spolupracuji jen s fotografem Petrem Kozlíkem jr., který je mi jako člověk strašně blízký a je pro mě vždy radostí, když mi něco nového nafotí. Spolupráce s ním je tak snadná, krásná, plná humoru a nikdo si na nic nehraje. Lidé od módy jsou všude tak trochu mimo, fotografové jsou zpovykané primadony a Petr je mezi nimi jako anděl, proto je to můj drahý přítel, který si u mě mimochodem objednal již dva obrazy, ty jsem namaloval loni v listopadu a prosinci. První obraz byl o lehkosti a kráse smrti a druhý již na Petrovo téma mysteriózní akvárium, kde jsem shodou okolností namaloval dva axolotly mexické, aniž bych tušil, že jeho tatínek se profesionálně věnoval chovu axolotlů. V obraze se také objevil podvodní ekvivalent artyčokových baletek - lotosové baletky. Celé je to malované ve stylu chinoiserie a je to obraz, který jsem maloval člověku, na němž mi velmi záleží, a proto myslím, dopadl tak dobře. 

Maluji zpravidla večer, pustím si k tomu barokní hudbu a přenesu se jinam. Už tak jsem uzavřený až nespolečenský člověk, který nevyhledává lidi, ale nadšení objevovat krásu kolem sebe a to mě nepřestane bavit nikdy.