Nositelné nenositelné šperky Dany Bezděkové. Své scénické objekty představí na přehlídce v Písku
Přezdívá se jí královna českého šperku, a když její práci poznáte, velmi rychle vám dojde, že přezdívka nevznikla jen tak. Na designérském nebi její hvězda září již několik desítek let.
Ačkoli by si člověk mohl myslet, že je snadné ji díky drobné postavě přehlédnout, její šperky rozhodně nepřehlédnete. Stejně jako nepřeslechnete její nakažlivý smích, který přichází jako odpověď na otázku, jestli někdy už nebývá unavená. "Nejsem, jedu dál," říká v rozhovoru šperkařka Dana Bezděková.
To nejlepší ze své tvorby představí Bezděková ve spolupráci se stylistkou Renee Vidourkovou 19. května na přehlídce v Písku v rámci Píseckého víkendu designu a módy. A vypadá to, že je na co se těšit.
Když se řekne scénický šperk, jaké slovo vás napadne jako první?
Nadsázka. Ale to je dost nuda, co? Asi i zábava. Provokace. To je asi nejvýstižnější.
Provokujete ráda?
Velmi. Provokace dokáže vytrhnout lidi z letargie a běžné pěny dní.
V Písku představíte výběr ze své tvorby od 80. let do současnosti. Měla jste období, kdy jste nad scénickým šperkem nepřemýšlela, nebo vás provází celý život?
Provází mě celý život. Scénický šperk je mou součástí, nemusím nad ním hluboce přemýšlet, vystupuje ze situací či předmětů celý můj život. Není to tak, že dumám nad tím, jak by mohl vypadat, je to spíš tak, že on „přichází“ ke mně. Je to pro mě svým způsobem jednoduchá disciplína, nevím, jak to popsat přesněji. Je to intuitivní "práce". Mnohem složitější je vymyslet šperk na běžné nošení. Musí být z nesmrtelného materiálu, musí sedět, nepřekážet, neměl by vyjít z módy. U scénického šperku je tohle všechno jinak, ten je velký, možná i trochu nepohodlný, může se po přehlídce rozpadnout. Jde o chvíli, kdy ho veřejnost spatří, pak je možné ho i vyhodit. Je důležitý efekt, přesněji řečeno zásah. Musí prostě zaujmout.
Tématem vaší přehlídky je ženská síla, která se v čase – tedy v období ženského života – mění. Kdy jste si připadala nejsilnější vy?
Paradoxně v momentech, kdy jsem byla nejzranitelnější. A stála před problémem, který jsem musela vyřešit. Nikdo jiný tam nebyl, jen já. Měla jsem dvě možnosti, utéct, nebo situaci čelit. Většinou jsem si vybrala to druhé. A pokaždé jsem si připadala zas o trochu silnější.
Myslíte si, že to mají v životě ženy těžší?
Takhle to nevidím. Myslím, že to mají v životě těžší určité povahy. Genderově bych to nerozlišovala.
Občas se říká, že všechno už tu bylo. Co je hnacím motorem vaší tvorby?
To je jednoduché. Přece přijít s něčím, co tu ještě nikdy nebylo.
Měla jste v životě skutečnou tvůrčí krizi?
Na jedno takové období si pamatuji, naštěstí netrvalo tak dlouho, když se ohlédnu zpět. Většinou se mi dařilo osobní krize zahnat prací. Práce je můj celoživotní parťák, který mě nenechá ve štychu. Tehdy to ale bylo všechno jinak. Díky tomu, co jsem prožívala, jsem na práci neměla myšlenky. Jako kdyby přestala existovat. A s tím se pojil i pocit, že to nikdy neskončí. Skočilo. Je vlastně úlevné vědět, že všechno jednou skončí.
Kdy cítíte největší uspokojení?
Skvělé jsou chvíle, když jsem s lidmi, se kterými si dobře pokecám, to jsou báječné momenty, kdy cítím porozumění. Skvělé jsou chvíle po dlouhodobém vypětí, kdy do sebe vše zapadne a opadne veškerý stres. A skvělé, ačkoli to možná bude znít banálně, jsou chvíle, kdy cítím klid. Ale ten cítím jen málokdy, jsou to prchavé okamžiky.
Máte alespoň trochu přehled, kolik materiálu vám prošlo za ty roky rukama?
Absolutně ne. A teď je to o to horší, že už mi v hlavě bude tahle otázka strašit navždycky a nikdy na ni nenajdu odpověď, protože zpětně se to spočítat prostě nedá.
