Očarovaná městem bohů Barbora Mottlová vypráví
Nechci se vůbec rouhat, ale v Paříži, Římě a v Barceloně už jsem byla několikrát a Amsterdam si šetřím na teplejší dny.
Když mi můj papírový diář (ano, stále s velkou láskou používám takovou tu papírovou knížku, kde jsou vytištěné dny a měsíce na celý rok - prostě oldschool), který bývá o moc chytřejší než já, prozradil, že mám pár dní volno, rozmýšlela jsem se, kam bych vyrazila.
A jako blesk z čistého nebe přišel nápad zaletět do Atén, města bohů.
Antiku zbožňuji už od malička a když jsme se pak o ní učili ve škole, uchvátila mě ještě víc. Skvělé jídlo a pití, oslava krásných těl sportovců, monumentální sloupy a sochy... no nebylo vočem a pár outfitíků bylo hned sbalených. S přestupem ve Vídni byla cesta sranda.
Atény jsou opravdu překrásné město. I když se říká, že jsou Řekové líní, cestu z letiště na všechny způsoby mají promyšlenou. Já za sebe můžu doporučit třídenní jízdenku na MHD, kdy jsme metrem bez přestupu dojeli z letiště až do centra, pak zas zpět na letiště za pár "éček" a to ve velkým pohodlí. Ubytovaní jsme byli v soukromém apartmánku s božským výhledem na Aktopoli díky prosluněné obrovské terase.
Pak už jen stačily pohodlné boty, mapa centra a šup do ulic. Hned mě očarovaly všudypřítomné schody mířící na vrchol k Akropoli, které jsou poseté romantickými hospůdkami a kavárnami. Co mě ale dostalo ještě víc, byla ta ochota usměvavých domorodců poradit cestu nebo dát nějaký tip, kam se podívat. A nikdy nezapomněli popřát krásný den. To se my, čeští mračouni, máme ještě hodně co učit.
Malebné domky, romantické uličky, kostelíky, roztomilé krámky, stromy poseté citrónama a mandarinkama. Jen je utrhnout... Nedělejte to! My jsme v jednom parku neodolali a ten trpký a šokující zážitek bych vám tedy nepřála!
Musí se počítat s tím, že se všude platí vstupné. Ne velké, ale přeci jen. Není divu, proč bych nepřispěla Řekům na nákladné udržování těhlech stařičkých krás. A je na první pohled vidět, s jakou láskou o ně pečují.
Už samotné stoupání do kopce k Akropoli je kouzelné. Kdyby ty sloupy mohly mluvit... Když jsem si na ně sáhla, jako by vibrovaly. Tolik energie je v nich. Co všechno zažily, překonaly, viděly a pořád jsou tady, takovou nepředstavitelnou dobu. Nahoře jsem už jen stála s otevřenou pusou. A to né, že bych se do kopce tak zadýchala, ale byla to dechberoucí nádhera. A jako bonus ten neskutečný výhled na celé město.
