14. 10. 2021 / Autor Marie M.

Petra Nesvačilová: SKUTEČNÁ

Redakční tipy

Petra Nesvačilová je herečka, režisérka a žena, která miluje život. V souboru krátkých fejetonů, povídek a úvah píše o svých vzpomínkách na dětství, ale i o nabitých dnech, které nepostrádají humor a nevšednost umělecké branže.

^{Zdroj: Petra Nesvačilová}

Petřiny texty se opírají o základní hodnoty, jako jsou rodina, vztahy a opravdovost. Je to literatura života a kniha plná příběhů, ke kterým se budete chtít vracet, aby vám připomněly, jak důležité jsou ty ,,obyčejné“ věci všedních dnů.

Petra Nesvačilová (*1985) je herečka a režisérka, která patří k nejpozoru-hodnějším ženám na umělecké scéně. Narodila se v Táboře a vyrůstala v Českých Budějovicích. Po maturitě na biskupském gymnáziu vystudovala na FAMU dokumentární tvorbu. Mezitím už hrála například v Divadle Na zábradlí.
V devatenácti letech získala hlavní roli ve filmu Pusinky, kde prokázala nesporný herecký talent. Objevila se již v mnoha celovečerních filmech, seriálech a ztvárnila i řadu divadelních rolí. Za svůj režijní debut Zákon Helena byla nominována na Českého lva, další nominace získala na filmovém festivalu Arpa v Los Angeles či na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu Jihlava, kde byla nominována i za svůj druhý celovečerní film Vojna Ztohoven. Miluje boloňské špagety, čokoládu a hory.

Ukázka z knihy:

Když se probudíte, musíte na malou. Jít na malou v poušti, v noci, to je opravdu výkon. Musíte jít co nejdál od lidí, abyste je neprobudili. Což znamená do té nejhlubší tmy. A sama.

Jdete, písek vám znemožňuje další kroky, ale dáte to. Myslíte na indiány. Máte baterku. Hlavně moc nesvítit, ať nepřekvapíte třeba nějaké šelmy, říkáte si. Pořád se snažíte zapamatovat místo, odkud jste vyšli. Abyste se mohli vrátit. Vaše pantoflíčky, do kterých jste narvali své nožičky s dvojitou vrstvou froté ponožek, se vám jakoby vysmívají. Tak, našla jsem to místo! Jak romantické. Koukáte na hvězdy. Najednou slyšíte dupání. Do toho velikého ticha. Přemýšlíte, jakou zbraň použijete na obranu. Jasně, mám baterku. Mám froté ponožky, případně jimi šelmu zaškrtím. Jste připraveni. Veliké dupoty se rozestoupí kolem vás. Odvážíte se a rozsvítíte baterku. Kolem vás, uprostřed pouště, opravdu ve veliké blízkosti, stojí lišky. Zrzavé lišky. Koukají. Vy koukáte na ně. Jen na sebe koukáte, obě strany bez jediného pohybu. Máte z nich mít přeci strach a oni z vás. Nic. Ticho. Jdou k vám blíž. Vy stojíte. Najednou máte pocit, že je znáte, jsou jako přátelské sousedky z chalupy nebo od vás z baráku. Jsou tak zvědavé. Radostí si k nim přisednete. Pozdravíte je a štěstím ze setkání se rozesmějete. Ty jo. Krása! Můžou se lišky smát? Jen koukáte. Zvednete se a rozloučíte se s nimi. Jdete pouští ke svému spacáku a lišky jdou s vámi. Doprovází vás. Jste ticho, pozorujete a těšíte se z dotyku. „Tak, já už jsem tu.“ Sedí a koukají na vás. „Tak dobrou,“ řeknu, ale moc se mi je nechce opouštět. Tety lišky se otočí a utíkají zpět do pouště.
Zalezete si do spacáku. Poctivě srovnáte froté ponožky. A víte, že lišky už nikdy neopustíte, pamatujete si je dodnes. Je totiž dobré cestovat i ve vzpomínkách.

(z kapitoly Lišky v poušti neopouštím)