Poznámky pod čarou: Nejen o prosincových přáních, která na nás čekají
Přání malá a velká, samozřejmá a pomyslně nedosažitelná, hmatatelná a neuchopitelná, vyřčená a skrytá. Všichni je máme. Prosinec jich s sebou nese každoročně nejvíce.
Patřím mezi lidi, kteří si stále něco přejí. Má přání jsou většinou tajná, úsměvná a časem zapomenutá. Někdy věřím, že je se mnou sdílejí tisíce lidí po celém světě, někdy si s nimi připadám děsně osamělá. Na Vánoce je nás ale takových spoustu. Na Vánoce si totiž přejí i ti, kteří berou přes rok život pevně do svých rukou a na žádná přání si nehrají. Na Vánoce najednou všichni věříme, všichni si přejeme, všichni doufáme. V lásku, rodinu, pohodu, zdraví, úspěchy a štěstí. Ve splnění přání. Těch malých i velkých, hmotných i nepolapitelných, tajných i veřejných.
Já mám v prosinci ráda vyrábění vlastního adventního kalendáře, kam si mohu napsat 24 přání nebo úkolů, u kterých si dopředu slíbím, že je splním. Píšu tam jen maličkosti, věci, které jsou dosažitelné a jejich splnění během jednoho dne je reálné. Pravidelně si slibuji více spánku, čtení, odpočinku a pečení vánočního cukroví. Nejdříve z jedné strany napíšu čísla dnů, pak kartičky otočím a několikrát promíchám, abych nevěděla, na jaký den co připadne. Sice si pamatuji velkou část úkolů, ale některé mi z hlavy vypadnou a pak, když kartičku s jedním z nich otočím v příslušný den, překvapí mě.
A tak si přeju. Vánoce na sněhu. Okamžiky štěstí. Splněná přání. Chvilky radosti. Opětovanou lásku.
Přeji si, abych si co nejvíce přála.
Protože miluju sílu (ne)splněných přání...
