Právo je o konfliktu hodnot a nalézání rovnováhy, říká místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu Barbara Pořízková

^{Autor fotografie: Janis Voudouragkakis Taka Tuka}

JUDr. Barbara Pořízková je soudkyně Nejvyššího správního soudu a od roku 2018 zde působí i jako místopředsedkyně. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita), kde získala titul doktorky práv. V roce 2017 získala titul Právník roku v oboru finanční právo.

Jaká byla Vaše cesta na post místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu? Byl to vždy Váš primární cíl?

Ne, to vůbec ne. Nejdříve jsem pracovala pro státní správu na Finančním ředitelství v Brně jako právnička specializující se na daňový proces a nepřímé daně. Po druhé mateřské jsem odešla do byznysu, do mezinárodní poradenské společnosti  Pricewaterhouse Coopers, kde jsem se specializovala na daňové spory obecně. Moje role se tedy úplně obrátila, protože jsem přestala hájit zájmy státu, a naopak začala hájit práva daňových subjektů. V roce 2006 jsem dostala nabídku od tehdejšího předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Baxy a následně byla jmenována soudkyní. Moje profesní role se opět úplně proměnila, neboť úlohou soudce je být při posuzování případu zcela nestranný.  Protože soudci na Nejvyšším správním soudu nejsou specializovaní jen na určité agendy, k daňovému právu přibyly spory týkající se všech oblastí správního práva, od azylu přes cizinecké právo, právo sociálního zabezpečení, přestupky, daně, cla až po stavební právo. Místopředsedkyní jsem od října 2018. 

Co je pro Vás osobní motivací pro profesní život? Lze si vůbec od tak náročné práce odpočinout?  

Jsem člověk, který nemá v povaze věci odfláknout a je celkem jedno, jestli peču, zahradničím nebo píšu rozsudek. Mám radost, když se mi věci daří, a to je moje motivace. Také mám i štěstí, protože mě práce baví a naplňuje. Samozřejmě že jsou i dny, kdy se něco nedaří nebo prostě máte jednoduše všeho a všech plné zuby. V takovém případě se mi osvědčilo dát si odstup a pak se vrátit k nezdařenému s vírou, že tentokrát to zvládnu. Když je úplně nejhůř, tak je dobré si připomenout, že jsme tady jen na chvilku a důležité je si život moc nekazit kvůli hloupostem, hodně se radovat, a hlavně žít přítomností. Relaxuji a je mi dobře s nejbližší rodinou, přáteli, knihami, sportem, zahradou a cestováním.

Co pro Vás znamená styl? A jak byste popsala ten svůj? Jaký máte vztah k módě a módním trendům?

Styl je pro mě výrazem osobnosti. Mám ráda jednoduchou nadčasovou eleganci ve stylu Coco Chanel. Móda mě samozřejmě baví, úplně jí ale nepodléhám, spíš si nechám poradit. Jsem konzervativní v tom, že mám po mnoho let své obchody, kde už se navzájem dobře známe a jinde nenakupuji.

Máte nějaký profesní vzor, který Vás celý život inspiruje?

Nedá se říct, že bych měla jeden trvalý profesní vzor inspirace. Obecně mě inspirují chytří, poctiví a přímí lidé, a to bez ohledu na jejich profesi. A těch mám naštěstí kolem sebe dost. Mám-li zmínit někoho z právnické profese, pak paní Dagmar Burešovou. Osobně ji považuji za Dámu právničku s velkým D -  inteligentní, odvážnou, čestnou a elegantní ženu.

^{Autor fotografie: Janis Voudouragkakis Taka Tuka}

Jak se pozná dobrý soudce?  

Soudcovská práce je velmi individuální a jen obtížně měřitelná. Můžu spíš říct, jaká je moje představa dobrého soudce. Dobrý soudce by měl být především slušný člověk, protože do rozhodnutí promítá i kus svého hodnotového žebříčku. Měl by umět naslouchat názorům druhých, být schopen přiznat vlastní chybu a umět se rozhodnout. 

Jak je to s genderovým rozdělením v českém soudnictví? Liší se tento trend ve finančním právu, případně u Vás na Nejvyšším správním soudu?  

V justici převažují ženy, čím však stoupáte na kariérním žebříčku výše, tím žen ubývá. Platí to pro justici jako celek. Ženy ubývají i na Nejvyšším správním soudu, když jsem v roce 2006 na soud nastupovala, byla žen soudkyň zhruba polovina. Dnes je z celkového počtu 35 soudců 13 žen a nutno říct, že rovnou tři byly přijaty v loňském roce.

Mají podle Vás ženy určité predispozice pro spravedlnosti a její vynucování?

Nemyslím si, že by ženy samy o sobě měly pro souzení lepší predispozice než muži, či naopak. Vždy záleží na konkrétním člověku. Ženy a muži nepochybně mají jiné vidění světa i odlišný přístup k věci, a proto je dobré mít senáty namixovány tak, aby se tyto různé pohledy a přístupy střetávaly a doplňovaly. Jsem velkým zastáncem pestrosti a prostředí na Nejvyšším správním soudu, kde jsou vedle kariérních soudců, špičkoví právníci ze soukromého i státního sektoru, jakož i z akademie, považuji za velmi přínosné. Fakt, že mí kolegové mají různé kariérní zkušenosti, je dobrým podhoubím pro intelektuální prostředí soudu a odráží se jak ve vzájemných diskuzích, tak v rozhodovací činnosti.  

Nejvyšší správní soud se zabývá mimo jiné i specifickými oblastmi, jako jsou volby, rozpouštění politických stran či spory ve veřejné správě. Co bylo největší výzvou, se kterou jste se ve své kariéře prozatím v této oblasti potýkala?  

Za těch 15 let mé justiční kariéry bylo výzev v různých oblastech práva opravdu mnoho. Každý tříčlenný senát NSS rozhodne v průměru 30 věcí měsíčně v kasační agendě, nepočítám tedy věci specializovaných či kárných senátů. Zpravodajsky jsem já osobně připravila cca 1 800 rozhodnutí, v rámci kterých byly jak velmi těžké nové právní otázky z různých oblastí veřejného práva, tak otázky již vyjudikované či jednodušší. Hodně si cením toho, že na můj návrh Ústavní soud v roce 2017 zrušil část zákona o místních poplatcích, která vedla k zadlužení dětí, za které rodiče neplatili poplatky za odpad. Mnozí mladí lidé se dosažením zletilosti ocitali v dluzích a na prahu dospělosti čelili exekuci, protože až do roku 2013 prakticky nebylo možné tyto poplatky rodičům vyměřit, a tedy je po nich ani vymáhat. Dalším případem byly děti z dětských domovů, za které neměl poplatky kdo uhradit. Ústavní soud v souladu s mým návrhem rozhodl, že  tyto poplatky neměly být dětem vůbec vyměřovány a  případné exekuce musí být ukončeny. Příslušnou úpravu pro protiústavnost zrušil.

Myslím, že lze říct, že z hlediska kariéry je právo velmi konkurenčním prostředím. Ze zkušenosti vím, že studiem to rozhodně nekončí, ale začíná. Co byste vzkázala mladým nadějným talentům, kteří by rádi budovali kariéru v českém soudnictví či přímo na Nejvyšším správním soudu? Bez jakých vlastností se například neobejdou?

Právo je především o konfliktu hodnot a nalézání rovnováhy mezi nimi. Soudci by neměli žít izolovaně ve své sociální bublině a kromě zákonů by měli rozumět i životu samotnému; k tomu se vzdělávat, naslouchat jiným názorům i potřebám praxe, navzájem diskutovat a respektovat se, nikoli spolu soutěžit.