Přinášíme Vám rozhovor s českým fotografem Karlem Zakarou

Ve dveřích stála osoba v dlouhém rozevlátém koženém kabátě ze kterého vykukovala drátěná vesta, kterou nosili rytíři. Karel dosedl a rozhovor začal Karlovým dotazem, a co chceš vědět? Mám rád černou barvu, jezdím na Točník a kouřím Rothmansky. Chvíli jsem Karla přesvědčovala, že je zajímavá bytost a že určitě má našim čtenářům co říct. Nakonec svolil a rozhovor se točil nejen kolem rytířů.

Jsi dvorní fotograf skupiny historického šermu Merlet, a jak je vidět dle tvého oblečení a stylu, musíš se mezi nimi ztratit. Jak se ti žije s rytíři?  Jak došlo k této spolupráci?
S rytíři se žije jinak, je to opravdu zcela jiný svět než náš dnešní Matrix. Důvěra jednoho v druhého je stoprocentní a ani to jinak nemůže být - kdyby jeden udělal chybu, šeredně to odnesou i ostatní. S Romanem Spáčilem (šéf Merletu - pozn. redakce) jsem se seznámil před lety kvůli úplně jiné, s focením nesouvisející záležitostí, a postupem doby to tak nějak došlo do dnešního stavu. Spolupracuji hlavně s Merlet Costume Company, což je merletí půjčovna s více než 3000 historických kostýmů. A to je dobrá základna pro aranžovanou fotografii.

Léto jsi strávil částečně na Karlštejně a částečně na Točníku. Souvisí to s tvou zálibou v historii a také s nápadem focení v dobových kostýmech v těchto zajímavých lokalitách? Kdy tě napadlo nastěhovat se na hrad a fotit tam?
Nabídku fotit v ateliéru v karlštejnském podhradí jsem dostal od majitele školy bojových sportů (MMA). Bohužel, já byl spíš do kumštu a on spíš do komerce, takže jsme se nakonec rozešli, ale ateliér běžel dál i s mými rekvizitami a pod mým jménem. No, a přešel jsem na Točník, což je moje láska už téměř 40 let. Kastelán i parta na hradě jsou mí kamarádi, nápad se jim líbil a byly z toho jedny z nejkrásnějších letních měšíců v mém životě. A desítkám spokojených návštěvníků  dnes doma visí jejich dobové portréty v prostorách hradu. Bydlení na hradě přišlo tak nějak samovolně, prostě jsem se přestal vracet do Prahy.

Mohl bys zavzpomínat na své fotografické začátky? Kdo tě přivedl k fotografování a kdy přišlo rozhodnutí živit se fotografováním?
Na foto začátky si dnes vzpomenu už jen těžko, to jsem ještě nechodil do školy. V rodině jsem třetí fotografující generací, takže založit film jsem uměl dřív než se podepsat. Rozhodnutí živit se focením přišlo zhruba na konci minulého století. Když jsem tak občas viděl příšernosti, které reklamní agentury bezostyšně věšely na bilboardy, řekl jsem si, že když můžou oni, já můžu taky.

Tvé fotografie jsou specifické svou barevností. Jak se stavíš k úpravám fotografií?
Úpravy fotografií považuji za tak trochu ambivalentní záležitost. Někdy pomáhají, jindy škodí. A jak to tak dnes vidím, spíše škodí. Autoři snímků objevují různé programy na úpravy a nenapadne je nic lepšího, než různými zbytečnými experimenty ničit vlastní práci. Je to škoda. Bohužel, přináší to s sebou degradaci dobré fotky, ale třeba přijde doba, kdy se to zas obrátí.

Karle, od podzimu jsem tě neviděla, co právě děláš a čím nás překvapíš?
Teď právě se starám o můj nově otevřený fotoateliér v areálu barrandovských filmových studií. Což mi dál rozšiřuje možnosti v aranžích, za sousedy mám špičkové filmové maskéry i vizážisty. Také jsem se věnoval přípravám své výstavy mých fotografií osobností v dobových kostýmech, která měla v březnu v Praze vernisáž a tak dál a tak dál.

Ateliér dostal název „Zeď“. Proč Zeď? Líbí se mi, že využíváš tým lidí pro fotografování. Přicházejí zákazníci sami s nápady nebo jen dorazí a ty po chvíli víš jak je fotit, do čeho je obléknout a jak je nalíčit?
Nepopírám inspiraci skupinou Pink Floyd. Myšlenka názvu je ukryta v tom, že každý, kdo přijde pro fotografii, si v sobě nese svou vlastní zeď. Ta mu nedovoluje podívat se na sebe napřímo. Tak to uděláme za něj. Stejně jako Pink Floyd i my v pracovním finále vlastně bouráme zeď. Ohledně focení samého platí obě varianty, které jsi jmenovala, ale musím objektivně přiznat, že to většinou dopadne stejně a sice tak, že udělám vše proto, aby zákazník svůj nápad zapomněl a můj nápad přijal za vlastní. Jinak totiž jeho zeď nelze zbourat.

Aranžovanou fotografii opravdu umíš, ať civilní nebo v kostýmech. Mne ale zajímá, co nejraději fotíš a proč?
Fotografii, ve které může být ukryto maximum symbolů, z nichž každý vypráví příběh a celek přesto působí harmonicky a vytváří příběh finální. Což je trochu náročné v tom, že se jako autor v těch symbolech musím orientovat. Na druhou stranu je mojí zábavou klientovi o těch symbolech vyprávět, nebo ho dokonce i poučit.

Velmi se mi líbí tvé ucelené cykly fotografií. Nezapomenutelné jsou pro mne cykly „Jednou to pochopíš“, „Black&White“ a „Sonety“. Jak přicházejí nápady, přináší je život sám?
A kdo jiný by je mohl přinášet? Není chytřejšího a zkušenějšího vypravěče než je život. Stačí poslouchat a dívat se.

Cyklus „Jednou to pochopíš“ je o tom, co si všichni nosíme v sobě – traumata, bolesti, šrámy z dětství, kdy jsme zoufale hledali pomoc a obklopeni dospělými jsme ji nemohli najít.

„Black&White“ je hlavně o tom, že ač viděno černobílou optikou, život rozhodně černobílý není.

„Sonety“ jsou nekonečný příběh, fotografie z nich je každá doprovázena textem. Text s obrazem tvoří výsledné dílo. Tyto dvě složky nelze samostatně prezentovat. Nekonečný příběh proto, že Sonety jsou neustále doplňovány dalšími novými fotografiemi.

Zmínil jsi se také o výstavě, prozradíš našim čtenářům nějaké informace?
Výstava se koná v pražském hotelu DOLCE VITA, Vejvodova 8, Praha 1, až do konce dubna, vypadá to, že pro velký zájem bude prodloužena do května. Na výstavě je k vidění mých 24 fotografií a společně se mnou zde vystavuje své litografie můj dobrý kamarád, kaskadér Jaroslav Tomsa, kterého jsem si pozval jako svého čestného hosta. Vystavené fotografie vyprávějí příběh o rytířském úsloví Pierce The Veil – Přetnout závoj, proto nese výstava stejný název.

Poslední otázka, je vždy stejná pro všechny. Kdybys měl dát lidem, kteří chtějí fotit a kteří se chtějí prosadit, jedinou radu, jaká by byla?
Učte se od mistrů, buďte sví a mějte trpělivost

Pokud se chcete s Karlem Zakarou spojit, najdete jej na facebooku nebo si rovnou domluvte schůzku v jeho ateliéru.

Zdroj: Veronika Šimáčková, AFOP.cz
Foto: Karel Zakar