Rozhovor s česko-kanadskou módní návrhářkou Marií Copps

Co byste o sobě našim čtenářům řekla?
Pocházím z  Tachova, menšího okresního města v Západních Čechách. Když přišlo na to, rozhodnout se na základní škole, kam jít dál studovat, tak mě rodiče pobízeli, abych šla studovat oděvní průmyslovku do Liberce. Móda mě totiž zajímala už od dětství. Naše maminka na mě a moji sestru od mala šila a já jsem asi v devíti letech poprvé sama usedla za šicí stroj. Byla jsem fascinovaná tím, že vezmete kus nějaké látky, stříhnete do ní a za pár okamžiků máte originální kousek oděvu, který nikdo jiný nemá. Musím říci, že se mně to asi už jako malé dívce líbilo, že jsem měla možnost nosit věci, které se nedaly nikde koupit, a nikdo jiný v nich nechodil. Moje maminka ve mně tak nevědomky vypěstovala určitou touhu být originální a jiná. Ani dnes se moc ráda neoblékám v běžné konfekci. Kvůli své výšce mám stejně problémy pořídit si dobře padnoucí oblečení. Na druhou stranu ale v běžném každodenním životě volím pohodlí, tak jako řada jiných žen, a často chodím ve sportovnějším typu oblečení.

Co Vás vedlo právě k návrhářství a jaké byly Vaše začátky?
Na tu průmyslovku jsem se tehdy ale nepřihlásila. Bylo to na mně moc daleko a já jsem chtěla zůstat u rodičů doma. Právě jsme ten stejný rok dokončili stavbu domku a já jsem měla svůj vlastní pokoj. Jsem velký samotář a představa, že bych byla na internátu na jednom pokoji s dalšími třemi spolužačkami mě přímo děsila. K módě jsem se tedy dostala až o dvacet let později. Dokončila jsem střední ekonomickou školu v Mariánských Lázních a v mém rodném Tachově jsem nastoupila do jedné banky. Po téměř deseti letech jsem ale odešla do Prahy, kde jsem chtěla studovat psychologii na Karlově univerzitě. Dnes již s humorem říkám, že to bylo dobře, že mě nevzali, protože oni tam nahoře měli plán B a tím bylo studium jazyka v zahraničí. Moje intuice mi tehdy pošeptala Toronto a já tam 4. července opravdu vystoupila z letadla a zůstala téměř pět měsíců. Během té doby jsem tam potkala svého budoucího manžela. V roce 2001 se nám narodila dcera Lauren Grace a tím se nějak také odstartovala moje kreativita. Nejdříve jsem se věnovala floristice, po té jsem přešla k módě, k malování obrazů a nyní i fotím. V Čechách jsem spolupracovala s Českou Miss 2006 a 2007. Oblékala jsem také finalistky Miss Internet 2006. Ale zpět k těm začátkům. Ty jsou vždy těžké, hlavně když nemáte kolem sebe ty „správné“ lidi. Prošla jsem si opravdu velmi těžkým a bolestivým vývojem. Vše se nám ale vždy děje z nějakého důležitého důvodu.

Čemu se v současné době věnujete?
Nějak mě ta neznalost oboru ale přeci dohnala a tak jsem se letos přihlásila na jednu vyšší odbornou školu tady v Torontu. Ta tu nabízí celou řadu odborných kurzů a já si nyní dodělávám právě návrhářství. Těch kurzů je dohromady deset a na konci ze mě bude certifikovaný návrhář. Nedávno jsem totiž vyráběla kostým pro Královnu Arktidy, který je součástí jedné světové ekologické kampaně a jeho výroba byla velmi náročná, provázena nespočtem komplikací. Vzhledem k tomu, že jsem samouk, tak jsem při výrobě jednotlivých dílů kostýmu narážela na celou řadu technických problémů, které celou přípravu brzdily. Mám teď velikou radost, že si konečně doplním chybějící vědomosti a výroba i sebenáročnějších modelů již nebude tak zdlouhavá a náročná.

Na základě jakého kritéria volíte použité materiály?
Úplně nejraději bych byla, kdyby byly vyráběné podle nejvyšších ekologických standardů. Bohužel textilní průmysl je velkým znečišťovatelem životního prostředí a látek, které by byly vyrobené v souladu s životním prostředím, je stále málo. Materiály ale volím podle toho, jaký projekt, nebo model právě navrhuji. V minulosti jsem ve své tvorbě měla např. i pravé kožešiny, kůži a peří, ale tyto materiály již od letošního roku nepoužívám. Jedna stylistka se mě ptala, když mi vracela moje věci z focení, jestli mám také něco červeného, že by něco potřebovala do připravovaného editorialu. Dodělala jsem tedy poslední model, který jsem měla rozpracovaný ještě z loňského roku a na kterém je peří, ale s materiály pocházejících od zvířat končím. Nemohu se smířit s tím, jak krutě je s nimi ve velkochovech zacházeno. Ze stejného důvodu jsem přestala před více jak dvěma lety jíst i maso, příležitostně si dám jen rybu nebo mořské plody.

Jak se díváte na konkurenci, nemáte někdy pocit, že Vaši práci někdo kopíruje?
To se asi děje v každém uměleckém oboru. Všichni se tak trochu navzájem inspirujeme. Několikrát mě například ale pobavilo, když jsem u nějakého modelu dělala nějaký prvek a pak jsem velmi podobný viděla i u velkých světových návrhářů. Je to tak, že jsme asi nějak všichni napojeni na tvůrčí energie shora a tak je zcela možné, že ve stejnou dobu na mnoha místech na světě vzniknou navzájem si podobné prvky. Někdy je ale jasné, že se jedná o plagiátorství, o tom není pochyb. Konkurenci vůbec nevnímám. Nazývám ji familiárně, kolegové z oboru. Nikdy jsem neměla potřebu s někým soupeřit ani nikomu konkurovat. Je ale legrační, jak se ty moje evropské geny promítají do mé tvorby tady v Kanadě. Mnoho stylistek mi již několikrát řeklo, že nikdo nic podobného v Torontu nedělá. Je to velmi povzbudivé a mám z toho velikou radost, když mi věci z těch focení vrací a říkají, jak se lidé z týmu divili, odkud to vzala, kdo to dělal. To by mě asi nikdy nenapadlo, že tu, jak říkáte, nebudu mít konkurenci. Trvalo mi totiž mnoho let, než jsem se tu odvážila něco někomu vůbec nabídnout.

Kde stále berete inspiraci?
Inspirace je všude kolem nás nepřeberné množství. V přírodě jsou to barvy, ve městech architektura a na ulicích lidé, kteří se nebojí originality. Úžasně inspirativní jsou také filmy, videoklipy či výtvarné umění.

Je možné Vaše modely běžně zakoupit? Popřípadě si je nechat zhotovit?
Bohužel koupit se nedají, nezabývám se výrobou sezónních kolekcí. Vyrábím zatím jen originální kousky. Nikdy jsem netoužila mít svůj butik nebo vyrábět sezónní kolekci. Přijde mi to postavené na hlavu, někomu každý rok nutit nový kabát, protože ten loňský je už out. Myslím, že se ale pomalu přesouvám od módního návrhářství spíš ke kostýmnímu.

Co obdivujete na domácí/světové módní scéně?
Mám několik oblíbených návrhářů, na jejichž tvorbu se ráda podívám. Obdivuji všechny ty velkolepé Haute Couture show. Francouzské módní domy jsou naprostým unikem a nikdo na světě to nedokáže připravit tak, jako oni. Mám také velmi ráda módu italskou.

Chtěla byste spolupracovat s některým z našich či zahraničních návrhářů?
Jistě, že člověka napadne i taková myšlenka. Myslím, že by to určitě bylo velmi zajímavé. Na druhou stranu já jsem člověk, který musí dělat více věcí a různých oborů najednou. Nevím, jestli bych byla se svoji dynamikou schopna jen jednoho. Opravdu těžko říct. Mám totiž ráda výzvy a učím se ráda novým věcem, a kdyby se moje činnost měla smrsknout pouze do jednoho oboru, asi bych nebyla úplně spokojená. Určitě bych ale ráda spolupracovala na zajímavých projektech, kde se vyžadují určité originální kousky podobné těm, které v současné době navrhuji.

Co nového připravujete, chystáte? Na co se můžeme těšit?
Nedávno jsem dokončila uměleckou fotografii pro projekt Give Help a Chance - FASHION FOR HELP, který jsem založila a který také pomocí módy upozorňuje na určitá společenská témata. Tentokrát jsem se zaměřila na téma budoucích hlubinných ropných vrtů na Arktidě. Ke spolupráci jsem přizvala Miss Earth Canad 2013 Sofiyi Chorniy a byla jsem moc ráda, že souhlasila. Celý projekt vznikl na základě cesty britské herečky Emmy Thompson, která Arktidu navštívila v loňském roce. Fotografie se nedávno dostala do galerie "Your Art for the Arctic" na facebookové stránce Save the Arctic, kterou spravuje Greenpeace. Ti ji zveřejnili jako oslavu toho, že jejich komunita zastánců na této sociální síti překročila první milion. Umělci z celého světa měli možnost přispět svými uměleckými díly do této galerie a já jsem velmi ráda, že „Královna Arktidy“ je jedním z nich. Jsem velice vděčná všem novinářům, kteří o našem projektu píší a pomáhají nám informovat veřejnost.

Této světové kampani nyní věnují v podstatě veškerý čas….

Zdroj: Marie Copps a Móda.cz