Rozhovor s českým fotografem a umělcem Vítkem Mádrem

Vítek Mádr - fotograf, umělec, ale hlavně skvělý člověk s dlouholetou praxí fotografického lektora.  Vít Mádr je zároveň členem Asociace profesionálních fotografů. Nejen z tohoto titulu patří jeho fotografické kurzy k těm nejnavštěvovanějším. 

Vítku, Vy jste původně studoval malířské techniky na Lidové konzervatoři v Brně. Kde se ve Vás ale vzala ambice fotografovat? Chápu, že obojí je umění a v jistém slova smyslu může být oboje dost podobné. Ale přeci jen bych řekla, že obraz se maluje barvou, kdežto fotografie světlem. Proč u Vás tedy zvítězila ta fotografie, a věnujete se ještě někdy vůbec malování?
Fotografovat, to nebyla ambice, to byl dar. Já zase až tak moc ambiciózní nejsem. Jen se vezu na vlnách, které mi osud nabídne. A jednou z těch vln je fotografování. Nepatřím však mezi ty, kteří měli fotoaparát v ruce od kolébky. Původně jsem především maloval, ale nejen to. Zájmů jsem měl vždy hodně. Od dětství jsem chtěl být architektem, ale nakonec jsem vystudoval lékařskou elektroniku.  Asi proto, že jsem se také všemožně procházel po zákoutích elektroniky. Stavěl různá AV zařízení, která se tehdy ani v obchodech sehnat nedala. Aby to však nebylo tak jednoduché, tak jsem se také věnoval dalším zájmům: například divadlu, ale především jsem maloval a najednou se mi v rukách objevil první fotoaparát. Odhaduji, že až tak ve dvaadvaceti letech. Byl to krásný, malý, ale kvalitní Minox 35GT.

Zanedlouho jsem fotografování propadl více, než je zdrávo, vystřídal Minoltu s Canonem a byl přijat ke studiu na Institutu výtvarné fotografie (dnes Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě), kde jsem absolvoval jak základní, tak i nástavbové studium. Doba (totalitní) ovšem svobodným umělcům moc nepřála, a tak jsem jako čerstvý elektroinženýr asi tři roky pracoval v tomto oboru a při tom, jak to šlo, fotil a  maloval. Především obrazy a občas i nějaké fotky se mi i dařilo prodávat, to bylo povzbudivé, a tak jsem na začátku roku 1989, ještě v dobách minulého režimu, nechal zaměstnání a vrhl se směle na volnou nohu. Čas jsem si okořenil i prodejem svých děl v Praze na Karlově mostě, postupně jsem se však začal více věnovat vážněji brané práci reklamního a portrétního fotografa. Začínal jsem spíše portréty a módou, postupně přišly zakázky na první kalendáře a reklamní fotografie vůbec.

Dnes se především věnuji portrétní a reklamní fotografii. Malování, které jsem přetavil do kombinování fotografie s malbou, se věnuji méně, ovšem ne tak, že bych nedělal vůbec nic. Je to nyní pro mne především cesta ke tvůrčímu odreagování. Aktuální výtvarné práce mohou zájemci nalézt na stránce vit.madr.cz, (mé hlavní práce jsou Arty) a mé komerční fotografické práce na webu studio.madr.cz.

Vítku, Vy se fotografií živíte již více než dvacet let. Co se za tu dobu ve fotografii změnilo? Vnímáte fotografické umění jinak než na začátku své kariéry?
Především vnímám komerční fotografii ne jako umění, ale jako výtvarné řemeslo. Nemám ambici tvrdit, že jsem umělecký fotograf, i své výtvarné fotografické projekty chápu jako výtvarné řemeslo, které se pak může stát i obrazem v galerii. Často se kochám tím, když se mi občas podaří rozlousknout i zapeklitý řemeslný fotografický problém.

Ovšem v samotné fotografii se toho změnilo hodně, snad všechno. Stala se dostupná všem, někdy v dobrém, někdy ve špatném slova smyslu. Dříve byl problém zvolit expozici i vyvolat film, natož pak z něho udělat působivou fotografii na papíře. Pokud se zároveň autorovi podařilo do fotografie zakódovat i nějaký obsah, stal se váženým panem fotografem. A mnoho jich nebylo. Dnes pro většinu fotografů není problém zvolit expozici, to za nás vesměs udělá fotoaparát, není problém vyvolat film, to za nás v mnohém udělá počítač  a působivé fotografie si ukazujeme na monitoru. Dnešní fotografové mají tedy více prošlapanou cestu k tomu, aby vytvořili technicky dokonalou fotografii, a tím pádem mají i volnější ruce k tomu, aby se pokusili do ní vložit svoji duši. Ale je zde další podstatná změna: často  mnozí ani neví, že kdyby své fotografie, které si prohlížejí jen na monitoru či dokonce na displeji smartphonu vytiskli, nebyly by zase až tak krásné.  Prostě si neověří, jak je monitor zrádný a že fotografie dokonalá v menším rozlišení na monitoru, by už nesnesla srovnání ve větším rozlišení v tisku.

Další změnou v komerční fotografické sféře je to, že, mnozí si raději, aby ušetřili, fotí sami (a podle toho výsledek vypadá) a také to, že spousta práce se už tvoří ve 3D programech a výsledek s fotografií nemá nic společného (akorát jako fotografie vypadá). Dnes se už skoro nefotí nábytek, auta, mnohé produkty, a tak ono základní  řemeslo komerční fotografie, což bývala produktová fotografie, je na úbytě.

Jaký je rozdíl mezi získáváním zakázek tehdy a dnes? Myslíte, že Vám dnes pomáhá Vaše dřívější praxe a kontakty, nebo naopak jste „ohrožen“ novými fotografy, kteří jsou ochotni udělat zakázku pod cenou za cenu nižší kvality?
Já v podstatě zakázky přímo nevyhledávám, nikdy jsem nebyl manažerem a tak je nyní získávám stejně jako dříve – nejčastěji se mi ozývají sami ti, kteří získali o mě dobré reference. Výborná praxe a určitá jistota, že zákazníka nezklamu, je moje velká výhoda. Ovšem ohrožen novými fotografy, kteří bojují hlavně cenou, samozřejmě jsem.

Jste dlouholetým fotografickým lektorem, jak dlouho lektorujete a co Vás k lektorování přivedlo? Kde vidíte největší slabinu dnešních začínajících fotografů.
Lektoruji od roku 2004, přivedla mne k tomu rada kamaráda, že bych mohl svoji komerční fotografickou činnost okořenit ještě něčím dalším. A štěstí je, že ač jde o úplně jiný druh práce, stále zůstávám v oboru.

A co je slabinou dnešních začínajících fotografů? Ti, kteří si nevyzkoušeli fotografování na film, kdy se před každým záběrem fotograf musel zamyslet,  často vůbec nevědí, že v podstatě jen skenují. Stačí jim, když vidí na displeji to, co před chvílí viděli před fotoaparátem, ještě pro jistotu naplácají dalších třicet variant a hurá k počítači. Nevědí, že i volba exponometrických kombinací může přinést kýženější výsledek, nepřemýšlí o kompozici, protože o ní ani mnoho neví a už vůbec neřeší to často nejdůležitější - světlo. Josef Sudek často jezdil na jedno místo v krajině třeba tři roky, než vytáhl z pytle fotoaparát a udělal tu jedinou vymyšlenou fotku ...  A když navážu na jednu mých předchozích odpovědí – mnozí ani nevědí, že fotografie, kterou vidí na monitoru počítače, vůbec nemusí mít stejnou kvalitu po tisku. Naštěstí se však setkávám i s mnoha výbornými tvůrci, myslím, že je jich opravdu hodně.

Doba, kdy fotografické kurzy byly hojně navštěvovány, je už pryč. Dnes je na trhu množství fotografických knih a příruček, případně lidé hledají informace na internetu. Můžete ale našim čtenářům vysvětlit, proč by měli raději navštěvovat fotografické kurzy? V čem jsou samotné kurzy lepší a podle čeho si je lidé mají vybírat?
Mockrát jsem se sám snažil osvěžit svoji angličtinu z učebnic, videa i kazet, ale skutečné znalosti jsem získal vždy jen při výuce s lektorem nebo v praxi. A tak je to také s fotografováním. A podle čeho si mají kurzy vybírat? Podle toho, jestli lektor fotí dva roky nebo třeba deset let, podle toho, jaké má fotky a jestli se vůbec fotografií živí. Nechci tvrdit, že dobrý lektor musí být vždy fotograf profesionál, ale v rámci témat mých kurzů, to podle mne platí. Také bych se díval na to, jestli lektor lektoruje rok nebo více. Mnozí lektoři mají sami za sebou jeden či dva kurzy a pak to jako lektoři jen tak zkouší.

Když se rozhlédneme kolem, díky dostupnosti techniky je dnes velká masa lidí, která se fotografováním živí. Což ale samozřejmě nemusí vypovídat o samotné kvalitě. Víte Vy sám o někom z nové generace fotografů, kdo Vás oslovil a jehož fotografie bychom měli sledovat?
Těch, kteří mě hodně oslovují, je hodně. Nemohu zde uvést všechny, uvedu však jednoho, který je skromný a ač stále v dobrém deklaruje, že je teprve na začátku, se podle mě již blíží k  vrcholu. Zároveň si dovolím se trochu pochlubit, protože jsem měl tu čest jeho cestu jako fotografický lektor ovlivnit. Je to slovenský fotograf Jano Štovka, jeden z mála držitelů prestižního titulu Master Qualified European Photographer.

Máte bohaté zkušenosti v reklamní fotografii. Jak moc může fotograf využít své kreativity a jak moc do konečného výsledku mluví různé agentury a klient? Hledáte kompromisy nebo klientovi prvně prezentujete svoji představu, kterou případně později doladíte dle jeho požadavků.
To je opravdu různé. Někdy dostanu úplně volnou ruku a vše vytvářím podle sebe a jindy dostanu přesnou skicu, které se musím držet, nebo nade mnou stojí zástupce klienta a vše řídí a kontroluje. A pak je toho spousta mezi tím. Při tom všem se však vesměs usmívám, protože jde především o dobrou a kvalitní fotografii a pak teprve o to, co může být mým pomníkem. Samozřejmě si nejvíce užívám ty zakázky, kde mám volnou ruku a naštěstí takové jsou. Ale i mnohé z těch zakázek, kde jde vše podle dohodnutého scénáře, jsou dostatečně tvůrčí. Do čeho totiž klienti mluví málo, je práce se světlem, možná právě proto mě tak baví. Světlem totiž mohu výslednou fotografii velmi ovlivnit. V komerční sféře je ale nutné mít na paměti, že dělám práci pro klienta a že se musím trefit do jeho potřeb. On je sice občas ani sám neumí definovat, ale já jako odborník si je musím představit a svoji práci podle toho usměrnit.

Vítku, Vy jste také z té generace, která původně fotila na analogový film. Jaký pro Vás byl přechod z analogu na digitál? Věřil jste na začátku, že digitální fotografie bude mít takový úspěch, jaký zažívá dnes?
S digitálem jsem se setkal poprvé už na začátku devadesátých let, když jsme pro Minoltu její digitální fotoaparáty a její první zrcadlovky předváděli na veletrzích Invex. Tehdy se mi sice zamlouvala jednoduchost, s jakou získám fotku, ale zároveň jsem viděl ony technické nedostatky, které v sobě nesla. To vedlo k tomu, že jsem dlouho digitál bral jen jako doplněk komerční fotografické sféry, doplněk pro účely rychlé a méně kvalitní fotografie. Postupně se však kvalita zlepšovala a také se zvyšoval tlak klientů. Pro ty se totiž digitální fotografie stala mnohem levnějším médiem, odpadla cena za diapozitivy i za skenování a navíc měli výsledek mnohem dříve. Jen si představte, že klient zaplatil třeba jenom za materiál u velkoformátového diapozitivu (dva diapozitivy, několik  kontrolních Polaroidů) 500,- korun a k tomu ještě 1200,- za skeny. Vše kvůli jednomu záběru. To dnes úplně odpadlo. Zakázky fotím digitálně od roku 2003, ale fotografování na diapozitivy, jakožto službu s maximální kvalitou, jsem opustil až v roce 2008, kdy jsem si pořídil digitální stěnu, se kterou mohu fotit jak ve spojení se středoformátovým, tak i velkoformátovým fotoaparátem. Díky tomu jsem mohl bez obav praxi s kvalitními diapozitivy opustit.

Váš fotografický záběr je dost široký – reklamní fotografie, architektura, potrét... Jaké téma Vás ve fotografii baví nejvíc? Já znám dost Vašich produktových fotografií. Ale bojím se, že to, co dělá člověk často, se nemusí slučovat s tím, co člověk dělá rád. I když fotografování vinic nemusí být zrovna nuda. Jak to ale máte Vy, který fotografický žánr preferujete?
Mám velkou výhodu, kterou by možná ostatní za výhodu nepovažovali: mám opravdu široký záběr. Fotím jak lidi, tak jídlo, produkty, architekturu, dokument i krajinu. Výhodou je, že se nenudím. Když fotím jeden den v týdnu portréty, druhý den foodstylingovou fotografii, třetí den produktovou fotografii a čtvrtý den architekturu, nemůže se stát, že by mě fotografování přestalo bavit.

A co mne baví nejvíc? Vlastně všechno, mám štěstí, že nemusím každý den fotit třeba jen ponožky. Hodně mě ale baví focení jídla, to fotím už velmi dlouho, od začátku devadesátých let a vždy si to velmi krásně užívám a myslím, že jsem zde již dosáhl velmi vysoké kvality i jistoty. Potom portréty, móda a modeling a obecně produktová fotografie. Na té se nejvíce pozná, jestli se člověk něco naučil, u té mě nejvíce potěší dobrá práce se světlem. Fotografováním architektury a krajiny se sice nadřu, ale psychicky si často odpočinu,a i to je k nezaplacení.

Jako vždy Vám musím na konec položit otázku: Kdybyste měl začínajícím fotografům poradit jedinou věc, která by to byla?
To, co jsem sám získal až po čase a občas na to přirozeně zapomínám: trpělivost a pečlivost. To je, podle mne, klíč.

Vítku, moc Vám děkuji za krásný rozhovor. Věřím, že bude pro mnoho čtenářů velkým přínosem. A pokud i Vy se chcete s Vítkem  Mádrem setkat , tak Vás srdečně zveme na některý z jeho kurzů.

Zdroj: Veronika Šimáčková, afop.cz
Zdroj fotografií: Vítek Mádr