Rozhovor s Kamilem Rodingerem (člen Asociace profesionálních fotografů ČR)

Kamil Rodinger (člen Asociace profesionálních fotografů ČR) je absolventem SPŠ grafické, obor užitá fotografie. Začínal jako fotoreportér v tiskové agentuře a týdeníku, posléze pracoval jako  vedoucí fotooddělení v televizi Nova. Většinu svého profesního života ale působí jako nezávislý fotograf a posledních několik let i jako lektor fotografických kurzů a workshopů pro Ateliér fotografické praxe. Věnuje se převážně reklamní fotografii a portrétu.

S Kamilem jsem se poprvé setkala při porotě soutěže Top Foto a od té doby jsme se vídali pravidelně jednou měsíčně, v jeho ateliéru na Žižkově, při výběru nejlepších fotografií této soutěže.

Kamile víš, že je to už 12 let?
Ty na mě jdeš pěkně zhurta! Co mi tím chceš naznačit! Jo, jo, zase jsem prostě o dvanáct let moudřejší …

Tak si to zkusím trochu vyžehlit. Pocházím z jednoho malého města, ve kterém je továrna na střelivo. Každoročně od nich dostávám kalendář, který ovšem nikdy nikam nepověsím, je totiž stále stejný – úplně bez nápadu. Před dvěma lety jsem nestačila žasnout, jak nádherný kalendář tato společnost nechala vytisknout. Pátrala jsem po autorovi fotografií a s velkou radostí zjistila, že autorem jsi ty. Poprvé mi tedy kalendář této společnosti zdobil a to doslova domácnost. Jak se ti prosazují nové nápady v takto konzumní společnosti?
To jsi mi udělala velikou radost, že sis dala práci s dohledáním autora! Je vidět, že k fotce máš opravdu hluboký vztah. Asi tuším, o který kalendář se jedná. Je třeba ale říci, že to není jenom moje zásluha, protože jde o společnou práci s jedním grafickým studiem. Samotné realizaci předchází několik setkání, na kterých naše nápady společně tříbíme, dáváme jim konkrétní podobu nebo nový obsah ale často také funguje autocenzura a buď je zcela zavrhujeme, nebo je odkládáme do šuplíku na další roky. Až když máme jasnou představu o realizaci i finanční náročnosti takového projektu, teprve pak dochází k jeho prosazování u klienta. To už ale naštěstí není moje parketa, na to nemám dostatek trpělivosti, obchodní lstivosti a zejména diplomatického taktu, to už je v rukou majitele studia pana Staňka.

Co zakázky, sháníš si je sám anebo máš managera, který Tě zastupuje?
Je to zvláštní ale vše funguje už dlouhá léta jako perpetum mobile. Nikdy jsem pro své zviditelnění  nemusel běhat s vlastním bookem, klienti si mě našli sami. Asi to je v dnešní době chyba, možná by podobně úspěšných kalendářů nebo jiných projektů mohlo vzniknout mnohem více. Když občas vidím, za co jsou schopny některé firmy utrácet své peníze, tak mi to hlava nebere. Kupříkladu kalendář se slečnami na rok 2013 od české pobočky nadnárodní firmy Würth. Hrozná amatéřina! To vůbec nechápu, na zeď bych si to nepověsil, ani kdyby mi za to platili. Na fotkách bylo přesně viděl, že „fotograf“ ráno začal u rybníku fotit a večer byl kalendář hotov, bez ohledu na počasí. Nevíš o nějakém šikovném agentovi nebo agentce?

Mohl by si zavzpomínat a své fotografické začátky? Kdy přišlo rozhodnutí živit se fotografováním?
To přišlo v podstatě dost brzo, myslím už tak v sedmé, osmé třídě základní školy, kdy jsem chodil do místního fotokroužku. V té době mě hodně zajímala jako asi většinu mých vrstevníků rychlá auta, hlavně formule 1. Tehdy mě napadlo napsat fotoreportérovi panu Antonínu Bahenskému, který jako jediný tehdy tyto závody fotil, že bych chtěl dělat to, co dělá on. Odepsal mi a poradil, co mám jít studovat a jak v ideálním případě postupovat. Na střední škole ale lásku k rychlým vozům vytlačily sympatie ke spolužačkám a zůstala už jenom záliba ve fotografování dívek a všeho krásného kolem. Jeho rad jsem se ale držel i nadále a nakonec se ze mě stal fotoreportér. Osud naše cesty opět po letech propojil a několik let jsem s ním dokonce pracoval v jedné redakci. Dlouho netušil, že je to jeho zásluha. K tomu jsem se mu přiznal až po delším čase, ale stejně si na ten dopis nepamatoval. Moje máma má ale ten dopis dodneška schovaný …    

Reklama, cestování, portrét, móda, to jsou tvá oblíbená témata. Které z nich fotíš nejraději a kde bereš inspiraci?
Tak to je ta nejsložitější otázka, kterou jsi mi mohla položit. S inspirací nemám problém, ta je všude kolem nás a stačí ji pozorně vnímat. Ale vybrat si jedno oblíbené téma! Už mnoho let tvrdím, že mám rád fotografii jako takovou a nerozděluji fotky na komerční a umělecké, dokumentární a komponované. Uznávám jediné hledisko – fotografie je buď dobrá, nebo špatná. Splňuje své poslání či zadání, zaujme mne nebo ji přejdu bez povšimnutí. A je mi jedno, zda je to fotografie v galerii, v časopise nebo třeba na billboardu. Navíc nechci k fotce přistupovat jako k řemeslu. Střídání témat mě udržuje v obezřetnosti, nutí mě nad prací přemýšlet a hledat nová řešení. Jenom tak se myslím dát bránit proti stereotypům a nudě. Stejně rád proto pracuji na portrétní zakázce nebo si zafotím zajímavou reportáž. Jsem takový „univerzál“ s poměrně širokým záběrem - a jsem za to rád. Nechci, aby mě fotka začala nudit nebo dokonce unavovat …

Při fotografování módy zcela jistě využíváš služeb vizážistky. Dáváš jí volnou ruku, nebo si vysvětlíte jak má modelka vypadat pro určité záměry focení. Jak vypadá taková dobrá a kvalitní spolupráce?Na začátku si samozřejmě řeknu, jak by měl výsledek vypadat a co je cílem našeho snažení. Svou představu mám, ale nechám si rád poradit nebo ovlivnit. Navíc pracuji s vizážistkami, které mají dostatek zkušeností na to, aby měly mou důvěru a abych dal i na jejich názor.

Co editace fotografií. Jakým způsobem fotografie upravuješ?
No, to je ten největší rozdíl mezi digitální a analogovou fotografií. V agentuře i v redakci jsme měli  laboranty, kteří nám fotky vyvolávali. Sám jsem si dělal jenom výstavní formáty. Dnes si všechny svoje práce edituji sám a musím říci, že je to hrozný žrout času. Na autorských fotografiích mě to kolikrát i baví, ale u běžných zakázek sedím u počítače jako na trní. Ale jsem maximalista a mám pocit, že lépe mi je nikdo nedoladí než já sám. A tak hodiny a hodiny sedím a sedím a trpím. Bez toho to dnes ale bohužel nejde.

Při fotografování se „nacvaká“ spousta fotek, ale ke klientovi jde jen pár nejlepších náhledů pro finální výběr. Stává se ti, že si fotografovaní chtějí odnést všechny „nacvakané“ fotografie? Zajímá mne, jak fotograf reaguje, když má pustit do světa něco s čím není spokojen. Jak se bráníš, dokážeš to po několikahodinovém focení vůbec fotografovanému odmítnout?
Hele, já necvakám, já fotím J. Zaplať pánbůh, analogová fotografie mě naučila více o práci přemýšlet, důkladněji pracovat se světlem i expozimetrem nebo komponovat, a tedy i méně „cvakat“. Samozřejmě i tak vzniknou záběry, se kterými nejsem zcela spokojen. Ovšem ty končí v koši dříve, než je stačí někdo shlédnout. Navíc je důležité umět říci klientovi NE. Jak všichni dobře víme, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Vím, že takovým krokem nic nezískám a jenom by se mohl obrátit  proti mně.

Jak víme, jsi lektorem AFOP. S jakými problémy se na workshopech nejčastěji setkáváš a naopak z čeho máš největší radost?
Největším problémem je, že účastníci kurzů nečtou návody ke svým fotoaparátům J. Buď je to nebaví, nebo na to nemají čas. Ale chápu je, taky to nemám rád, je to hrozná nuda. Proto se snažím na svých kurzech i v tomto ohledu vyjít účastníkům vstříc. No, a největší radost mám pochopitelně z pozitivních reakcí. Někdy přijdou lidé hned po kurzu a pochválí, jindy si vše nechají v hlavě uležet a pak napíšou email. Toho si hrozně považuji, vím, jak každý z nás bojuje o kousek toho osobního volna a pokud si někdo najde čas a napíše mi děkovný email, uvědomuji si, že tomu musel něco obětovat. A nic ho k tomu nezavazovalo, nemusel by. Před tím smekám.     

Kovářova kobyla chodí bosa… jak to máte doma vy s rodinnými fotografiemi?
Bídně, více bych to nerozváděl. Raději další otázku, prosím.

Tak tedy ta poslední, je vždy stejná pro všechny. Jakou radu bys dal těm, kteří chtějí fotit a kteří se chtějí prosadit?
Jít si za svým, tak, jako jsem to dělal já …

Pokud se chcete s Kamilem Rodingerem spojit, najdete jej na facebooku  nebo můžete navštívit jeho internetové stránky.

Zdroj: Veronika Šimáčková /afop.cz

Foto: Kamil Rodinger