Tibet: když nás něco přesahuje

Tibet: když nás něco přesahuje

Už desítky let fangličkáři, dalajlamisti, humanrightisti celého světa vycházejí 10. března do ulic, vyvěšují tibetské vlajky a připomínají si tragickou událost – čínskou okupaci Tibetu z roku 1959. Proč?

Autorka Kateřina Jacques, se dlouhodobě věnuje podpoře Tibetu. Je členkou správní rady organizace MOST, která se aktivně zabývá přímou pomocí Tibeťanů formou adopce na dálku tibetských dětí i starých lidí, rozvojovou pomocí Tibeťanům v Indii a Tibetu, např. podporou vzdělání - škol, zakládáním šicích dílen či subvencí nomádů projektem "Koza pro Tibet". Na pomoc Tibeťanům jsme od roku 2006 vybrali přes 10 milionů korun a pomohli tak více než 3500 lidem. Více informací o projektech, včetně e-shopu s rukodělnými výrobky, najdete na protibet.cz.

Není to naivní a nesmyslné?
Žijeme ve světě komplikovaných a formalizovaných diplomatických vztahů, kdokoliv zastupuje nějakou instituci či stát, musí pečlivě zvažovat, jaké formulace kdy zvolí, kde a jak bude hájit něčí zájem. Skoro nikdo v demokratickém světě nerozhoduje individuálně, vždy se hledá širší konsenzus. Takové rozhodování je těžkopádné, mnohdy se ten pravý „okamžik k akci“ propásne. Tak dlouho se vyjednává, zvažuje, až hrubá síla zvítězí. Stačí si vybavit dva roky, 1939 a 1968, a víme, o co jde.
Nejnověji je to vidět na Ukrajině: jsme konfrontováni s brutálním porušením mezinárodního práva ruskou invazí na Krym – a opět jsme paralyzovaní a nevíme, co dělat.

Česká republika dala světu významnou osobnost, které se dařilo „rozhodovací formalismus a relativismus“ nabourávat, nahrazovat ho jasnými slovy a činy. Václav Havel nebyl formovaný letitou přípravou na státnickou funkci, kromě inteligence a vzdělanosti disponoval především podstatným eticko-mravním korektivem. Tak se stalo, že v roce 1989 jako vůbec první hlava státu pozval – bez velkého váhání a přemýšlení, zkrátka proto, že to považoval za správné – na oficiální návštěvu nejvyššího politického představitele Tibetu a ukázal, že není čeho se bát. Odstartoval tak dvacetileté „turné“ Jeho Svatosti po celém světě a vrcholná setkání s nejvýznamnějšími státníky, včetně německé kancléřky, francouzského prezidenta a šéfa Bílého domu. Havlův čin posunul hranice možného. A praktický význam? Nevalný. Ale to, co činí lidi lidmi, není jen praktická stránka, ale také něco, co nás přesahuje – co nám umožňuje prožívat naše životy plnohodnotně, naplněné nadějí a ideály. Solidarita západního světa byla pro naše disidenty před rokem 1989 klíčová nikoliv z hlediska praktického, ale jako poselství naděje. Bylo kam upřít zrak a vědět, že nám někdo fandí, že nejsme sami. Pamatujete si na ten pocit, když jste naladili Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu a dozvěděli se, že na nás někdo za ostnatým drátem myslí?

Lidé z tibetského exilu, včetně Dalajlamy, nás opakovaně ujišťují, že Tibetu pomáhají i symbolické akce. Ukazují, že svět se o osud Tibeťanů zajímá, a to není málo. V případě ukrajinské krize si vedeme lépe, řada našich politiků našla odvahu odsoudit agresi. Snad proto, že paralela s naší vlastní okupací je tak nasnadě, snad proto, že jsme v každodenním kontaktu s tisíci Ukrajinců, kteří u nás žijí a pracují. Snad proto, že si uvědomují vlastní ohrožení Ruskem. To, co dnes hrozí na Ukrajině, je v Tibetu realitou už téměř padesát pět let.

Václav Havel se zasloužil o to, že česká diplomacie kladla důraz na ochranu lidských práv kdekoliv na světě. Přátelství mezi Havlem a Dalajlamou vytváří mezi Čechy a Tibeťany vazbu, kterou bychom, chceme-li Havlův odkaz naplňovat – měli dále držet při životě. Nejen u nás doma, ale i třeba v Tibetu má smysl věřit, že pravda a láska jednou zvítězí. Každý má v životě soukromém i veřejném jiné poslání i kompetence. Poslanecká sněmovna přijala v roce 2008, před konáním ostudných olympijských her v Pekingu, prohlášení, které je doposud platné. Vyzývá v něm všechny představitele, aby při mezinárodních jednáních aktivně vystupovali na obranu lidských práv obyvatel Číny a Tibetské autonomní oblasti. Že se na to kašle, je smutná realita dnešní politiky. Občan má však možnosti, jak narovnat páteř a zůstat člověkem. Třeba jen symbolicky, ale ani to není málo. Proto vyvěste z oken tibetské vlajky, jděte demonstrovat před čínskou ambasádu. A bude-li se vám někdo posmívat, nic si z toho nedělejte. Je tu něco, co nás přesahuje.

Kateřina Jacques
-  bývalá poslankyně
-  předsedkyně Skupiny přátel Tibetu v Parlamentu ČR
-  členka správní rady MOST, o. p. s.

Zdroj: protibet.cz

Mohlo by vás zajímat