Tou cestou, tím směrem
V době, kdy se mnoho lidí bojí vyrazit na cestu delší než za hranice našeho státu, je potřeba cestovat o to více.
Překonat předsudky a vrhnout se do dobrodružství střemhlav.
Rozuměj, neplánuju cestu na Blízký východ, nýbrž do USA. Objevovat, poznávat, seznamovat se a ukázat, že veškerý strach pramení pouze z nevědomosti a předsudků. Vzpomínám na sympatického muslimského ředitele školy v Africe, marockého horského průvodce po monumentálním pohoří Atlasu Ahmeda a indonéského šerpu Mula. Také samozřejmě muslimského vyznání.
Tito všichni by v mnohých vyvolali neopodstatněnou obavu, avšak ty nejmilejší a nejobětavější lidi jsem potkala právě na cestách. Bohužel. Mířím oklikou však k mé poslední cestě. Americké cestě, která zase ovlivnila kus mě. Rozšířila mi obzory a naplnila mě pokorou k životu samotnému. Obdiv nad zemí tak vzdálenou té naší a hlavně zážitky prožité v uličkách New Orleansu, mně už nikdy nikdo nevezme. Vyrážíme na cestu dalekou z Mnichovského letiště směr Detroit-New Orleans. Cesta je to dlouhá a s mou létací fobií nejde tak úplně dohromady. Naštěstí se však na palubě letadla podává alkohol a to mě bohužel vždy zachrání.
Podnebí na jihu Severní Ameriky je vlhké a leč je slunce pod mrakem, pocitu jako v prádelně se nevyhneme. To má za následek odkládání vrstev svetrů z letadla a také ukotvení nepříjemného pocitu z dlouhého letu bez sprchy. Čekáme bezmála hodinu na autobus transportující nás do naší čtvrti. Později zjišťujeme, že čtvrti z NO jsou místními rozděleny neoficiálně na ”bad bloks a good bloks”, my míříme do čtvrti, která se řadí někde uprostřed. A my si to šineme někdy v noci se čtyřmi kufry, po úzkých tmavých uličkách s udiveným výrazem, že venku jsme zatím nepotkali živou duši. V tu chvíli kolem nás projede auto jak z filmů o mafii a z jeho útrob se i přes černá kouřová skla derou ven zvuky hlasitého černošského rappu.
Be continued….
