U oděvů jsem skončil náhodou, říká český návrhář Martin Havel

1. Co jste vystudoval a od kdy jste věděl, že byste chtěl jednou v životě navrhovat oblečení?

Tak to je dlouhá cesta. Předně jsem vždycky tak nějak věděl, že se chci ubírat uměleckou cestou. To, co mě bavilo, se většinou točilo kolem nějakého umění. Rád jsem maloval, do lidušky jsem chodil na akordeon, tancoval ve folklórním souboru, koketoval s divadlem, zpíval ve sboru i v bigbeatové kapele. Prostě umění mě bavilo. To, že jsem skončil u oděvu, vnímám jako náhodný sled událostí, čímž nechci tvrdit, že bych se o oblečení nikdy nezajímal. Jen jsem byl v tom směru asi nejvíce excentrický. Šil jsem si věci sám na sebe a často nosil velmi speciální modely – ale tím si myslím prošel každý, kdo navrhuje oblečení.

Nejprve jsem se vyučil pánským krejčím na Vysočině v Třešti, kde byla škola s velkou tradicí. Dnes prý nabrala jiný směr a tyto obory už se na ní už ani neučí. Je to škoda, protože vnímám, že poptávka po kvalitním vyučení v tomto řemesle je velká. Maturitu jsem si dodělal v Pelhřimově obor Podnikání v oborech textilu a oděvnictví a pak studoval na Technické univerzitě v Liberci na Katedře designu obor Textilní a oděvní návrhářství. Škola byla v tu dobu velice dobře technicky vybavená a navíc jsme na každý obor měli kromě velkých ateliérů a kreslíren i speciální prostor, kde jsme tyto znalosti mohli aplikovat  v praxi.

Po tomto studiu jsem cítil potřebu jít více do hloubky výtvarného pojetí oděvů a kolekcí a celkově se zaměřit na uměleckou stránku oděvu ale i na umění a design obecně. To se stalo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér Módní tvorby. V rámci tohoto ateliéru jsem byl i na stáži na École Nationale Supériuere des Arts Appliques Duperre Paris.

2. Jak probíhají začátky od okamžiku, kdy se rozhodnete, že do takové práce půjdete, do momentu, kdy představíte první vlastní kolekci?

Pokud se bavíme o tvorbě kolekce, neprožívám to ani jako radikální rozhodnutí, ani jako nějakou stylizaci. Je to přirozený stav, kterým vnímám svět kolem sebe. Mnohokrát se mi osvědčilo zůstat autentický. Ať chceme, nebo ne, móda je přece jen disciplína, ve které se odráží veškeré dění ve společnosti včetně toho politického nebo sociálního. To vše má vliv na estetiku prostředí a možnost s tímto fenoménem pracovat... Takže v praxi to vypadá tak, že se mi nápady honí hlavou, když vstávám, jdu městem, jedu autem, téměř nepřetržitě a někdy až k nezastavení. A v kolekci se pak odráží moje vnímání světa a k němu i něco navíc, co bych jejím prostřednictvím chtěl sdělit.

3. Co všechno obnáší příprava jedné kolekce?

V prvé řadě je důležité utřídit si myšlenky a rozhodnout se, kterou cestou se vydat. K tomu mi stačí papír a vypadá to jako linie, barevnost, materiál, atmosféra, vývoj, cílová skupina… Souběžně s kreslením modeluji nějakou linii na figuríně a vytvářím střihy. Vše hodnotím a vracím se. Je to takové hledání, které někdy trvá delší, někdy kratší dobu. Na začátku už mám také většinou i představu o celkovém stylingu kolekce, obuvi, doplňcích, špercích, líčení, choreografii, hudbě, případně videu, které by mohlo kolekci doprovázet. Pak samozřejmě řeším i věci týkající se celkové ekonomiky kolekce. A abych nezapomněl – potřebuji také modelku, na které se kolekce v průběhu vzniku zkouší.

4. Jaký je Váš styl módy, kterou navrhujete?

Na tohle opravdu neumím odpovědět, to by měl pojmenovat spíše někdo zvenku. Mám rád elegantní oblečení, líbí se mi, když je model tak trochu jiný, uvolněný, ale zároveň šik. Cením si žen, které se nebojí vypadat jinak, vybočit z řady i za cenu, že se trochu shodí, hrají si a celkový dojem je, že všechno vám připadá jiné, zvláštní, ale přitom to dokonale ladí a vy si řeknete – ta má styl! To jsou moje typy a pro takové se snažím navrhovat. A protože jsem zároveň i precizní řemeslník, chci, aby mé modely byly z kvalitních materiálů, profesionálně ušité a s důrazem na detail. Pokud to chcete nějak pojmenovat, tak je to styl Havel.

5. A Váš osobní styl je jaký?

Já se spíše než o styl snažím o vývoj. Myslím, že styl se vybrušuje souběžně a byla by chyba se tím paralyzovat. 

6. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste navrhoval také pro muže?

Systematicky jsem o tom nepřemýšlel, ale občas mě to napadne – zvlášť, když si šiju něco na sebe. Pár pánských modelů jsem i vytvořil a zapojil do dámských kolekcí. Také mám nějaké pánské kolekce v kresebné formě. Hm, mohl bych něco udělat.

7. Dá se prací módního návrháře v Česku uživit? 

Je to těžké, ale dá.

8. Také kritizujete lidi za to, že nakupují v řetězcích? Co je na nich tak špatného? Co víc dá obyčejnému člověku triko od návrháře než to z řetězce?

Já je nekritizuji. Sám tam také nakupuji. Triko od návrháře dá člověku pocit výjimečnosti – ale nesmí být vyráběno v sérii. Pak je to jedno. Jinak hodně lidí teď najednou začala zajímat etická a ekologická stránka oděvu, tak jsem zvědavý, kam se to celé vyvine. Možná se karta obrátí na naši stranu. (usmívá se)