V Británii udává trendy královská rodina a smetánka, u nás chtějí zákazníci svobodu a originalitu, říká modistka Hana Škorpilová

^{Foto: se svolením Hany Škorpilové}

Klobouky jsou trendy nejen v současnosti, ale osobně se mi zdá, že každá doba s sebou nese určitý trend pokrývek hlavy, a tak ani klobouky vlastně z módy nevycházejí. Jaké byly Vaše začátky v tomto oboru?

Zdá se mi, že klobouky mají své kouzlo v každé době a módní etapě. Mne klobouky lákaly od malička. Už jako malá holčička jsem obdivovala prvorepublikové filmy, kde žádné krásné dámě nechyběl na hlavě šikézní klobouček. Za svou první výplatu jsem si koupila klobouk, a pak jsem ho doma zvědavě zkoumala a přemýšlela, jak jen se taková elegantní krása vyrábí. V době, kdy jsem měla malé děti, začala jsem pro zábavu tvořit z vlny, zpracovávala ji předením na kolovratu a technikou mokrého a suchého plstění. Postupně jsem si tuto techniku osvojila, zdokonalila se v ní a jako jedna z prvních v ČR jsem pomocí metody mokrého plstění odstartovala výrobu plstěných a vlněných klobouků.

Snažila jsem se sjednotit tradiční a moderní technologie. Překvapil mne nečekaný zájem zákazníků o tuto techniku, a motivoval mne k vedení uměleckých kurzů a v roce 2007 k založení Atelieru Jeruzalémská, kde jsem vybudovala svou řemeslnou dílnu. Od ručně plstěných klobouků byl už jen krok k modistství. U známých ve sklepě jsem objevila sadu originálních modistických forem a to mne nasměrovalo k tradičnímu modistickému řemeslu.

Začátky byly obtížné, v ČR neexistovala žádná škola ani kurz, kde by se modistky mohly učit. Já jsem měla velké štěstí na lidi a seznámila jsem se se staršími modistkami, které mi předaly nejen vzácné původní dřevěné modistické formy, ale i tajné, pozapomenuté kloboučnické grify a dovednosti. Zkušenosti jsem získávala postupně vlastní praxí i na zahraničních stážích a kurzech. Od roku 2008 jsem sama začala vést modistické kurzy výroby klobouků a tradičních postupů a založila jsem Modistickou školu.

^{Foto: se svolením Hany Škorpilové}

Jaký model považujete ve své kariéře za nejúspěšnější?

Nemohu říct, že nějaký konkrétní model je úspěšnější než jiný. Každý klobouk nebo fascinátor je originál, nese otisk zákaznice, pro kterou je vyroben. Nenajdete dva identické klobouky. Jsou oblíbené tvary, barvy, ale vždy se finální výrobek liší zdobením a dekorací.

Za velký úspěch ve své kariéře považuji, že se mé škole již třetím rokem daří uspořádat prestižní výstavu v Plzni. Společně s mými studenty tam máme možnost prezentovat naši tvorbu. Je to jedinečná a mimořádná událost. Jsem hrdá na všechny své žačky. Některé tvoří klobouky jen pro radost a potěšení, ale mnohé si vybudovaly vlastní modistickou módní značku a také se umísťuji na předních místech v mezinárodních modistických soutěžích.

Pokud bych však přece jen měla zmínit typ klobouku, který v poslední době patří mezi nejoblíbenější, tak je to určitě ten s názvem „Snový“, se kterým jsem se zúčastnila soutěže ve Velké Británii. Ačkoliv se neumístil mezi prvními třemi, měl tento model velký ohlas hlavně na profesní úrovni. Řada modistek se na mne obracela s dotazem na techniku zdobení, zaujalo je jiné pojetí, odlišné zpracování. I ohlas na sociálních sítích byl pozoruhodný a velmi mne potěšil.

^{Foto: autorka Martina Nádherná, se svolením Hany Škorpilové}

Jaké celebrity si oblíbily vaše klobouky?

Sice sama také tvořím klobouky a vybrané modely, ale moje stěžejní práce tkví v oblasti výuky a základem jsou modistické kurzy. Mezi moje zákazníky patří ženy i muži všech věkových kategorií, napříč všemi profesními obory, z různých koutů republiky i ze Slovenska. Chtějí si vytvořit klobouk pro určitou příležitost či k oblíbeným šatům, mají chuť naučit se něco nového. Výroba klobouků je krásný a tvůrčí proces. Je v tom obrovský díl osobní kreativity, precizního řemesla a ruční práce. Každý můj klient je osobitý, jedinečný a do klobouku promítne svou vlastní duši.

Co je podle Vás klíčem k úspěchu?

Kdy se pozná, že už je člověk úspěšný? Já považuji za svůj úspěch, že mou obživou je moje hobby. Uvědomuji si, že je to dar, chodit rád do práce a užívat si to. V Ateliéru vyrábím klobouky, provozuji svůj malý eshop a nebo vedu modistickou školu. Atelier je velice inspirativní prostor pro setkávání, kde tvořím a učím své studenty. Vážím si možnosti seznámit se se zajímavými lidmi, poznávat jejich osudy a jsem šťastná, že jim mohu předat své zkušenosti a dát jim možnost přetvořit jejich sny ve skutečnost. Do každého svého podnikání jsem se pustila někdy až s nezdravým nadšením, velkým zaujetím pro věc a s nesmírnou láskou. Ne vždy to stačí. Je nezbytné mít odvahu investovat a hodně pracovat na svých snech. Najít v sobě podnikatele, ekonoma a přitom neztratit toho svobodného tvůrce, neudusit starostmi kreativitu. Je třeba najít rovnováhu. Ale výsledek stojí za to.

^{Foto: se svolením Hany Škorpilové}

Zažila jste ve své kariéře i nějakou krizi? Jak jste se s ní vyrovnala?

Podnikám v maloobchodě od roku 1998. Prošla jsem si obdobím plným hojnosti i ekonomickou krizí v roce 2008, která skončila mým podnikatelským bankrotem. Nevzdala jsem to. Trauma z ekonomické katastrofy jsem kompenzovala kreativním tvořením. Z osobní záliby jsem stvořila obchodní podnikání, vybudovala jsem Ateliér Jeruzalémská 5 a založila Modistickou školu. Vždy jsem naslouchala svým zákazníkům, to oni mi ukazovali směr, kam své podnikání vést. Jejich názory a spokojenost jsou pro mne potřebnou zpětnou vazbou.

Kloboučnictví je řemeslo s dlouholetou tradicí. Jaký přístup má nastupující generace? Jak složité je stát se modistou či modistkou?

Řádně se vyučit modistkou a získat výuční list v České republice nejde. Obor pro nezájem před lety zanikl. Ale naučit se tvořit klobouky, naučit se řemeslo možné je. S tradičním i moderní řemeslem se mohou zájemci seznámit například v mé soukromé Modistické škole. Jsou tady také úžasné možnosti zahraničních stáží a kurzů zejména ve Velké Británii. Tam prochází modiství a tvorba klobouků renesancí a nabídka je široká.

Modistkou či modistou, případně kloboučníkem se tvůrce klobouků stává až praxí. Jak říkám studentům, stačí jen pracovat poctivě, být kreativní, neodbývat svou práci a hlavně hledat vlastní autorskou cestu. Pak už stačí jen vydržet, oslovit zákazníky a udržet si je. Jednou z nejdůležitějších věcí pro samostatnou tvorbu klobouků je podle mého názoru potřebné vybavení. Je to zároveň i největší překážka. Klobouky se vyrábějí na dřevěných modistických formách a ty nové jsou velice drahé. Příležitostně se dají sehnat staré formy z pozůstalostí nebo po bazarech. Já sama modistické formy na klobouky vyhledávám neustále. Podařilo se mi pro mou modistickou školu dát dohromady skvělé vybavení a sbírku forem snad všech tvarů a velikostí. Mám převzácné starožitné kousky z 30 let 19. stol., ale i moderní tvary. Velkou část modistických forem jsem dostala darem od modistek nebo jejich potomků, kteří mi fandí a jsou rádi, že vybavení bude nadále využíváno k zachování a obnově kloboučnického řemesla.

^{Foto: se svolením Hany Škorpilové}

Jak se perete s rolí matky a náročnou kariérou? Jak se vám podařilo vybalancovat pracovní a rodinný život?

Není třeba se prát. Být maminkou a partnerkou a zároveň podnikat je po mě přirozené a nikdy to u mě nebylo jinak. Jak se říká spokojená matka a manželka – spokojené děti a manžel. Vždy jsem dokázala podnikat a být spokojená ve svém rodinném a kreativním životě. Být aspoň trochu v plusu, doma prožívat pohodu a mít spokojené zákazníky, to je pro mne ten nejlepší stav. Rodinné zázemí a podpora partnera je základ. Mám úžasné dcery a báječného muže, dokážeme se podporovat navzájem v tom, co děláme, a pomáháme si.

Jsou mezi Vašimi zákazníky i muži?

Ano, jsou. Sice jsem dámská modistka, ale pro muže dělám speciální zakázky, jako jsou třeba dobové klobouky, nebo jim upravuji klobouky na míru. Také se na mě obracejí muži s přáním klobouku pro svou dámu. Zajímavé je, že i muži se ke mně chodí modistické řemeslo naučit. Ale je pravdou, že modiství je u nás zatím doménou žen.

Co zásadního požaduje současný zákazník? Co frčí v Česku a odlišuje se od zahraničí?

Každý zákazník chce především krásný klobouk. To je zásadní. Zákaznice ke mně často přicházejí s jasnou představou, případně obrázkem. Ženy, které chtějí zhotovit a nosit klobouk přesně vědí, co chtějí. Jsou si vědomy své jedinečnosti a chtějí podtrhnout svou originalitu. Modelové klobouky, které vyrábím na zakázku tedy odráží je samotné a příležitost pro kterou jsou vytvořeny. Stejně vnímají tvorbu klobouků i klienti Modistické školy. Často jasně definují svůj záměr naučit se řemeslo a touhu sami realizovat svůj návrh, který někdy vychází z módních trendů, jindy z vlastního tvůrčího procesu. Dalo by se zjednodušeně říct, že tvorbu klobouků a požadavky klientů v Česku velice ovlivňuje modistická tvorba z Velké Británie, kde hlavní trendy, co vzít na hlavu udává královská rodina a smetánka. Ale není to tak vždy.

^{Foto: se svolením Hany Škorpilové}

Pro jaké příležitosti si ženy u vás nejčastěji klobouk pořizují? A pro jaké příležitosti je i dnes klobouk nezbytností a kdy naopak faux pas?

Zájem o klobouky v mém Ateliéru ovlivňují nejvíce společenské události, jako jsou firemní večírky, případně dostihy a také rodinné události svatby, křtiny a jiné kulturní akce. Dnes bývá klobouk součástí dresscodu častěji než dříve.

Jak Vás ovlivnil koronavirus a zhoršující se ekonomická situace v ČR?

Atelier jsem založila v roce krize 2008, do roku 2020 než přišel Covid se moje práce formovala a Atelier rostl. Vytvářela jsem modely a studijní projekty, rozšiřovala eshop. Nakupovala další a další formy a vybavení a materiály. Připravovala jsem velké kurzy, jezdila se vzdělávat na zahraniční stáže, modistickou školu navštěvovali zahraniční studenti. Covid toto období rozvoje zastavil. Trh se proměnil. Velké kurzy pro skupiny se změnily v individuální vzdělávání, které má ale také netušené přínosy. Teď je prostor a čas věnovat se každému detailu a přání klienta. I já osobně jsem zvolnila a více si začala užívat osobní život. Je na vše více času. Klobouky teď tvořím na objednávku. Vychutnávám si tvorbu jednotlivých modelů. Užívám si a více promýšlím přípravu témat na jednotlivé kurzy. S odstupem to hodnotím tak, že Covidem se posunulo mé podnikání z kvantity k větší lidské pohodě. Nejvíc obor zasáhl Brexit, a problémy se světovou dopravou. Najednou nejsou dostupné materiály a není tak snadné si objednat dopravu zboží z třetích zemí. Současný světový vliv ekonomiky na módní tvůrce bude asi mít další dopady. Zatím máme zásoby materiálu z předchozích let. Opatrně, se zatajeným dechem čekáme, jak to všechno dopadne. Mimochodem zajímavostí je, jak se krize ekonomická i klimatická promítla třeba do tématu mezinárodní modistické soutěže. Téma pro letošní rok je recyklace, update klobouku. Nově je zde i poprvé finanční limit 10 liber, v této ceně smí tvůrce koupit starý klobouk a z něj vytvořit krásný soutěžní model. To je obrovský posun. Dříve jsme nebyli omezení a vyráběli nákladné modely. Takto úsporně tvořit je mnohem těžší, zdánlivě velmi limitující. Musíme úplně jinak přemýšlet, jak využít každičký kousek a zbytek, šetřit a počítat. Mně osobně se to moc líbí. Je snazší pracovat s novými materiály, ale vracet lesk a novou duši starým věcem je výzva, možnost, jak dát prostor skryté kráse původního materiálu. Moc se těším se na výstupy ostatních. Zase se něco nového naučíme.