V řadě zemí nemají ženy možnost volby, musejí prostě zvládat všechno, říká Pavla Gomba, ředitelka UNICEF v ČR

^{foto: se svolením UNICEF, autor: Laurent Rusanganwa}

Pavla Gomba je výkonná ředitelka UNICEF (Dětský fond Organizace spojených národů) v České republice. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde dodnes přednáší. Pravidelně publikuje na témata rozvojové pomoci a má mnoho zkušeností s krizovými intervencemi v zahraničí. Kromě ocenění magazínu Forbes v žebříčku nejvlivnějších žen, byla Pavla Gomba zařazena  v roce 2014 mezi European Young Leaders.

Jak je podle Vás v současnosti vnímána role ženy ve společnosti ve smyslu kariéra vs. rodina? Můžeme nějak srovnat to, jak to funguje u nás a ve zbytku Evropy, potažmo v dalších krajinách?

Myslím, že každý člověk v životě potřebuje rovnováhu. Lidé, kteří věnují veškerý čas práci a budování kariéry, často trpí pocity osamělosti a prázdnoty. A naopak ženám, které obětují všechno pro děti a rodinu, většinou chybí vlastní prostor a realizace. Važme si toho, že žijeme ve společnosti, kde máme víceméně svobodu si zvolit vlastní poměr mezi profesním a osobním životem, takový, který právě nám vyhovuje. Určitě je řada drobností, které je u nás možno vylepšit, ale svoboda žen v tomto ohledu není nijak výrazně omezena například zákony.

Napříč Evropou to ale není všude stejné. Nedávno jsem měla přednášku pro klub podnikatelek o spojitostech mezi postavením žen a jejich finanční svobodou, měřenou možností svobodně podnikat, pracovat, uzavírat smlouvy, zakládat účty, nakládat s majetkem, dědit a podobně. Seděla tam jedna Italka, která si povzdychla, že v Itálii musí mít vdaná žena písemný souhlas manžela, pokud si chce založit účet v bance.

Samozřejmě se to nedá srovnávat se situací ve většině zemí světa. Tak například v 19 zemích jsou vdané ženy ze zákona povinny poslouchat své manžely a získat jejich svolení, pokud se chtějí ucházet o zaměstnání. Ve 24 zemích světa není povoleno, aby ženy pracovaly stejně jako muži v noci. V řadě zemí ženy nesmějí dědit nebo vlastnit půdu. To vše omezuje jejich možnost volby.

Bylo by ale omylem si myslet, že ženy žijící v chudých zemích se věnují pouze dětem a rodině. Ne, ony nemají tu možnost volby, ony musí zvládat všechno: starat se o děti, o dům, o manžela, většinou i o jeho rodiče a širší rodinu, k tomu všemu pracovat na poli, prodávat zboží na trhu, něco vyrábět, prostě pomáhat zajistit živobytí. Samozřejmě ani tady není nic černobílé. Nejvíce emancipované a nezávislé ženy, v tom nejlepším slova smyslu, jsem potkala právě v zemích, kde by to člověk nečekal: poslankyně ve Rwandě, majitelku továrny na zemědělské náčiní v Sierra Leone, policejní plukovnici v Bhútánu. Je v nich obrovská síla a inspirace.

^{foto: se svolením UNICEF, autor: Laurent Rusanganwa}

Jako ředitelka UNICEF máte jistě plno práce. Jak se Vám daří plánovat čas mezi prací a rodinou?

Nedaří. Ráda bych řekla, že ano, ale pravdou je, že tuto práci, která obnáší hodně cestování a účast na akcích večer a o víkendech, mohu dělat hlavně proto, že mám hodného a tolerantního partnera, který tomu rozumí. Obdivuji superženy, které stíhají úplně všechno - já si musela vybrat.

Co pro Vás jako úspěšnou ženu znamená osobní styl a móda? Máte nějakého oblíbeného návrháře nebo značku?

Pracovat pro humanitární organizaci je hodně specifické. Znamená to mimo jiné i to, že nosíte méně toho, co se vám osobně líbí a vyhovuje, a více přemýšlíte nad tím, jak budou lidé, které potkáváte, vnímat vás jako celek. I s tím vědomím, že podvědomě mohou posuzovat vaši organizaci prostřednictvím toho, co máte právě na sobě.  

Můj den je hodně variabilní a často i nepředvídatelný, takže musím být oblečena tak, abych - když to je potřeba - mohla kolegům pomoci přenést krabice se zbožím, potom se setkala s ministrem, absolvovala besedu na univerzitě, přeběhla na jednání s bankéři, a když náhodou večer zavolá televize ke krizi v Jemenu, neudělala ostudu ani na obrazovce. Nosím proto hlavně pohodlné, nepříliš nápadné a „univerzálně důstojné“ věci. Doma ve skříni přitom mám i pár vyložených úletů. Třeba někdy i na ně přijde řada… Je to jen malá cena za to, že mohu dělat práci, kterou miluji a která mě naplňuje.

Mezi mé přátele ale patří řada výtvarníků a oděvních designérů. V ateliéru Liběny Rochové vždy obdivuji její kreativní díla, která mají svůj nezaměnitelný styl. Z českých designérů se mi například líbí také Petr Kalouda, Jaroslava Procházková, Mirek Bárta, Hana Zárubová a řada dalších. Když je čas, ráda se také podívám, co je nového u Marka Jacobse nebo na aktuální kolekci bot Ferragamo…

^{foto: se svolením UNICEF, autor: Lenka Hatasová}

Často cestujete do různých exotických zemí. Můžete srovnat určité módní styly a designové cítění u nás a ve světě?

Potřeba líbit se, je absolutní kulturní univerzálno. Samozřejmě to, co je považováno za krásné, se země od země mění, a mění se to i v čase. Pokud budeme mluvit přímo o módě, dá se říct, že ekonomicky méně vyspělé země jsou obecně více homogenní, v ulicích uvidíte méně odlišných stylů, mimo jiné i proto, že lidé prostě řeší jiné věci nebo na to, co se jim líbí, nemají prostředky. Takže když půjdete v Ghaně na oslavu narozenin nebo v neděli do kostela, ženy z různých sociálních poměrů budou mít na sobě hodně podobné oblečení. Nebo v Bhútánu, kde je dokonce tradiční oblečení uzákoněno, potkáte na všech úřadech a při společenských příležitostech ženy v tradiční dlouhé sukni zvané kira. Královna ji bude mít ručně tkanou z hedvábí, žena z vesnice bude mít tu nejlevnější z potištěné bavlny, ale pro laika nebude na první pohled tak velký rozdíl.

I to se ale rychle mění. S internetem v mobilu a všeobjímajícími sociálními sítěmi tradiční styly oblékání rychle ustupují těm globálním. Když jsem naposledy jela do Bhútánu, místní kolegyně mě prosila, abych jí dovezla pantofle Birkenstock, protože tam jsou právě velice módní, ale zoufale nedostupné.

^{foto: se svolením UNICEF, autor: Laurent Rusanganwa}

Na jaké problémy se aktuálně česká pobočka UNICEF zaměřuje?

Největší část pomoci v současnosti směřuje do nejchudších zemí a do oblastí zasažených přírodní nebo válečnou katastrofou, kde děti potřebují pomoc nejvíce. Jako jedna z mála organizací pracujeme po celém Jemenu a Sýrii, kde miliony dětí strádají válkou a podvýživou. Naši pracovníci aktuálně pomáhají zajistit pitnou vodu, přístřeší a ochranu dětem a rodinám, které přišly o domovy po výbuchu sopky u města Goma v DR Kongo. Rozšiřujeme také naše programy v severní Etiopii, zejména v konfliktní oblasti Tigray, kde hrozí hladomor a akutní těžká podvýživa tu ohrožuje 33 000 dětí. Minulý měsíc jsme uspořádali krizovou sbírku na pomoc Indii zasažené druhou vlnou pandemie, kde děti strádají nejen nedostatkem lékařské péče, ale také ztrátou svých nejbližších. Za první dva týdny se nám podařilo vybrat 1 141 262 korun. Za tuto částku jsme mohli zajistit 67 velkokapacitních kyslíkových přístrojů, které zajišťují pacientům v těžkém stavu životně důležitý kyslík v koncentrovaném množství.

Když to má smysl, pomáháme i u nás, například během lockdownů a vynucené výuky online jsme se spojili jako partneři s projektem Počítače dětem. Hodně nás také zajímá, jak žijí a co trápí české děti, proto letos plánujeme velký výzkum Mladé hlasy, zaměřený na české děti ve věku 9–17 let.

Jaké globální problémy aktuálně pálí podle Vás svět nejvíce?

Pandemie COVID-19 nám připomněla, jak moc je současný svět propojený. Každá velká událost, byť by se děla na druhém konci světa, nás dříve nebo později ovlivní. Pokud lidé v nejchudších zemích světa nebudou mít pitnou vodu a možnost dodržovat hygienu, mohou se z těchto zemí šířit nemoci i do rozvinutých států. Pokud nebudeme řešit klimatickou krizi, budeme se muset dřív nebo později vypořádat s mnohem většími problémy – výkyvy počasí, nedostatečná úroda, období sucha a invaze sarančat již teď připravují o obživu miliony obyvatel rovníkové Afriky a Jemenu. Velký problém představují také válečné konflikty – lidé ve válečných oblastech neopouští své domovy proto, že by chtěli jít za lepším. Odchází proto, že musí, aby ochránili životy sebe a svých dětí. Počet dětí zasažených válečnými konflikty rychle roste, zejména kvůli dlouhému trvání konfliktů, ale také stále častějšímu záměrnému cílení na civilní obyvatelstvo, školy a nemocnice. Každé šesté dítě na Zemi teď žije v oblasti války nebo ozbrojeného konfliktu.

^{foto: se svolením UNICEF, autor: Laurent Rusanganwa}

Kam se podle Vás posunula společnost za posledních 10 let z globálního hlediska a kam nás jako lidstvo posunula světová pandemie? Můžeme se například nějak poučit do budoucna, případně si z této tragédie vzít i něco pozitivního? 

Když jsem se přesně na to před časem ptala kolegy z Rwandy, který během genocidy v roce 1994 ztratil dva bratry a byl nedobrovolným svědkem zabíjení a nepopsatelných krutostí, odpověděl mi, že základní ponaučení z lidské historie spočívá v tom, že lidstvo je nepoučitelné. Něco na tom je. Naštěstí jsem však neprošla tím, čím on, takže věřím, že se sice po spirále a pomalu, ale přece jen posouváme k lepšímu a laskavějšímu světu. A že i já jsem toho malou součástí. Díky své práci mám možnost se v různých částech světa vracet do stejných komunit s odstupem několika let a vidět, jak se situace zlepšuje. Čisté domácnosti v Aguacate v Belize, studny s pitnou vodou v Makeni v Sierra Leone, školy a školky v Malawi, zdravotní péče o těhotné ženy v Myanmaru, podnikatelské projekty pro ženy ve Rwandě, to vše, čeho jsem byla očitým svědkem, mi dává naději ohledně budoucna. 

Přestože obraz v médiích tak často nepůsobí, z dostupných dat víme, že situace ve světě se za poslední roky zlepšuje, mimo jiné i díky práci UNICEF. Za posledních 25 let se například podařilo snížit dětskou úmrtnost o polovinu, světová porodnost významně a trvale klesá, počet lidí žijících v extrémní chudobě se za posledních 20 let snížil na polovinu, čím dál více dívek i v těch nejchudších zemích může chodit do školy. Vzdělávání dětí je pro UNICEF  prioritou. Jen v roce 2020 se nám podařilo zajistit přístup ke vzdělání pro 48 milionů dětí po celém světě.

^{foto: se svolením UNICEF, autor: Lenka Hatasová}

Jak jste se v UNICEF a i Vy sama poprala s epidemií a lockdownem? Co pro Vás bylo nejtěžší?

Během pandemie se naše česká pobočka hodně zaměřila na pomoc v Česku. To, o čem obvykle dostáváme zprávy od kolegů v zahraničí, jsme sami organizovali. Například během první vlny loni na jaře jsme dodávali hygienické balíčky a dezinfekční prostředky do nejvíce postižených okresů v Čechách i na Moravě. S kolegy z jiných poboček jsme už skoro dva roky v kontaktu pouze online. Jsem moc ráda, že mojí rodině i našemu pracovnímu týmu se covid zatím vyhýbal. Osobně pro mne byla asi nejtěžší situace, kdy mi vážně onemocněla maminka a já ji během lockdownu nemohla na jednotce intenzivní péče ani navštívit a alespoň trochu ji potěšit, podržet ji za ruku. Vím ale, že mnoho lidí muselo a musí řešit ještě závažnější situace.

Jaké projekty a výzvy UNICEF čekají do budoucna?

Poslání UNICEF se ani po 75 letech naší existence nemění: i nadále budeme zachraňovat dětské životy tam, kde to děti potřebují nejvíce. Rozjíždíme ale řadu zajímavých projektů, na které se já osobně moc těším: tak například aktuálně hledáme děti z archivních fotografií pořízených při pomoci UNICEF v poválečném Československu, brzy vyhlásíme anketu Dítě Česka, připravujeme 19. ročník aukce panenek předních českých designérů a známých osobností, která se bude konat 30. listopadu v Českém muzeu hudby. Projektů je spousta, rozhodně se vyplatí sledovat český UNICEF na webu a sociálních sítích, protože u většiny z nich je možné se osobně zapojit jako dobrovolník, dárce či příznivce.

^{foto: se svolením UNICEF, autor: Lenka Hatasová}