Výstava Dechem fotografa Martina Stranky vám vezme dech
Nechte se okouzlit originálními fotografiemi talentovaného fotografa, kterými dobyl svět a nyní je můžete obdivovat do konce listopadu v Galerii Mánes.
Zdroj: se svolením Martina Stranky
Jak vypadaly Vaše fotografie na začátku Vaší tvorby? Jaká byla Vaše cesta?
Moje raná tvorba byly také fotky přírody a to téma bylo pro mě od začátku jasné. Fotím bezmála patnáct let a obsah fotografií zůstal v podstatě od počátku stejný. Dostal jsem se k focení ztrátou blízkého člověka. Byl to únik do nějakého duševně bezpečného prostoru. Fotku jsem nikdy nestudoval. Nová série Boyhood je sice jiný způsob práce, ale mám pocit, že je to stále výtvarná, na emocích položená práce. Z toho já jsem nikam jinam neutekl.
Vystavujete po celé světě. Reagují lidé z jiných zemí nebo kultur na Vaše fotky odlišně než u nás?
Já mám pocit, že fotografie a obecně umění, používá mezinárodní jazyk. Když budete točit dokument v určité zemi, historický kontext v jiné zemi vůbec nemusí lidé chápat. Na výtvarné fotografii, teď to můžu zhodnotit zpětně, je super, že je jedno, kde ji vystavíte. Od Tokia, přes Evropu, Londýn, po americké publikum v LA, jsou emoce totožné. Jazyk fotografie je velmi univerzální a reakce jsou stejné.
Zdroj: se svolením Martina Stranky
Jak vnímáte ocenění, která jste získal po celém světě?
Když jsem po osobní ztrátě nabýval pevnou půdu pod nohama, měl jsem nutkavou představu najít si osobní realizaci. Takže jsem na začátku vůbec nepřemýšlel nad nějakými oceněními. Když mi přichází dotazy od začínajících fotografů, kde prodávat fotografie nebo jak se dostat do galerií, cítím za tím trochu kalkul. Takhle to nefunguje. Ta síla spočívá v tom, že, ač by to mohlo znít jako fráze nebo klišé, když to jde zevnitř vás, děláte to rádi, děláte to často, stále líp a líp, tu pozornost si připoutáte. V mém případě ocenění přišla a otevřela dveře, co se týká galerií a sběratelů. Pro mě je to ale vedlejší efekt. Rouhal bych se, kdybych řekl, že nemají smysl. V jistý okamžik na začátku akcelerují povědomí o vás. Pokud se o vás ví, objeví se více sběratelů. Pokud je více sběratelů, ti více koupí a tím více prostředků máte na to vymýšlet nákladné scenérie. Zjistíte, že prostředky jsou nutné. Na soutěžích můžete také dostat feedback, že to děláte dobře. Je to fajn, ale není to cíl. Je příjemné vědět, že jdete tím správným směrem.
Jak vás napadají lokace? Musíte dlouho hledat?
Lokace jsou nejpodstatnější. Některé fotky jsou studiová záležitost, ale 95% fotek je v exteriéru a tam jsou lokace nejdůležitější. Například hledáme přesný typ jezera s určitým břehem, konkrétní kus lesa, protože tam potřebujeme přivézt auto. Proto to musí sedět i technicky. U jiné fotky zase hledáme přesný typ prostoru, co se týká perspektivy a dispozice. Občas je to tak, že mám v hlavě scénu a pak už jen hledám místo.
Zdroj: se svolením Martina Stranky
Pracujete s divokými zvířaty? Jak probíhá taková práce?
Série I Found the Silence byla rozběhnutá už před dvanácti lety a pak přišel moment, kdy už jsem tam nechtěl lidi. Začal jsem doplňovat zvířata, která jsou pro mě stejně symbolika lidí, vztahu k přírodě a vztahů mezi lidmi samotnými. Divoká zvířata - jeleni, lišky, ptáci, srnky - pro mě symblizují prchlivost a neuchopitelnost. Série je o vztahu člověka s přírodou, proto bych nikdy nechtěl nechat jelena uspat a nechat si ho přivézt. Pokud máte prostředky, je možné bohužel všechno. Mě by se toto příčilo. Já tam hledám křehkost vztahu člověka a přírody.
Na výstavě můžeme vidět fotky i z Vašeho nového projektu Boyhood. Bude ještě obsáhlejší než je teď a budete ho teprve prezentovat jako celek?
Díky časovému prostoru, který vznikl kvůli koroně a kvůli tomu, že všechny výstavy i po světě byly zrušeny, jsem se pustil do focení jako nikdy předtím. Předtím jsem jel v kolečku - galerie, klienti, sběratelé, výstavy. Najednou jsem měl čas. Projekt Boyhood jsem měl už dlouho v hlavě a věděl jsem, že to bude náročné. Třicet lidí na place. Kontaktovali jsme a nadchdli lidi, kteří pracují pro hollywoodské produkce, pro Netlix nebo spoupracovali na áčkových filmech, jako jsou Marvelovky nebo Harry Potter. Jim se ten nápad líbil a podařilo se mi je pro tento projekt získat. Nová série Boyhood vznikla, ale není ukončená. Tak jak vznikal projekt Dechem dvanáct třináct let a možná je ukončený, tak toto je pro mě teprve začátek. Může to mít padesát fotek, nebo možná jen dvacet. Teď jich je patnáct.
Zdroj: se svolením Martina Stranky
Necháváte inspiraci volný průběh nebo plánujete a máte hlavě nápady v delším časovém horizontu?
Za mě to nejde úplně uchopit časově. Je to spíše otázka toho, jak vás to téma nechá spát. Přemýšlím, čemu bych přirovnal to vnitřní nadšení a ten entuziazmus, možná až fetiš, který hrozně k práci potřebuji. Racionalita jde tady úplně stranou. Neřešíte čas ani peníze. Chcete mít vše, tak aby si vše do sebe sedlo a vy jste se do toho mohli pustit. Téma dospívání a nějaké rekapituace v projektu Boyhood jsem měl v hlavě nějakou dobu. A řekl jsem si, teď je ten moment.
Byla Galerie Mánes jasná volba pro Vaši výstavu? Měl jste více možností, které jste zvažoval?
Neměl a ani nechtěl. Když máte výstavy v zahraničí, je to vždy pod taktovkou dané galerie. Pošlete fotografie a letíte tam výstavu otevřít. Já jsem chtěl největší výstavu po patnácti letech udělat tady. Je trochu škoda, že někdy musíte nejprve uspět v zahraničí, aby si vás začali všímat doma. Doma není nikdo prorokem. Vždycky jsem chodil kolem Mánesu, i když už jsem tvořil a říkal jsem si, to je nádherný prostor - architektonicky i historicky - a že by to byl splněný sen. Lidi, když přijdou a neznají ten prostor, první se podívají nahoru, odkud přichází tolik světla. I díky dennímu světlu a prosklenné střeše, je ten prostor magický.
