Zahradní architektka Dana Makrlíková: Zahradu zahradou dělá láska majitelů k ní

Stát se zahradním architektem je zdlouhavý proces, je to tak?

Jak se to vezme. Někdo vystuduje školu a hned jde pracovat do ateliéru. U mě ta cesta byla opravdu velmi zdlouhavá. Rostliny jsem milovala vždycky a maminka, která byla učitelka biologie mě v mé lásce ke květinám podporovala. Vždy jsem malovala domy a květiny. Životní cesty mě ale zavedly úplně jinam. Jako 17letá holka jsem se účastnila Miss České republiky a tam mi řekli, že mám příjemný hlas a hned jsem dostala nabídku do televize a rádia. Začala jsem jako redaktorka a editorka zpráv, pak jsem moderovala zprávy v České televizi, na Nově a skončila jako moderátorka Hlavních zpráv TV Prima společně s Martinou Kociánovou a Štěpánkou Duchkovou. Mezitím jsem studovala Technickou Univerzitu v Liberci, protože ač žena blondýna mě baví matematika, technické kreslení, fyzika, chemie, deskriptivní geometrie a takové věci. 

V maskérně na Primě jsem potkala Přemka Podlahu, který tenkrát na Primě dělal pořad Recepty Prima Nápadů a hned jsme si padli do oka a já mu vyprávěla o svém bytě plném květin. Přijeli se štábem za mnou do mého bytu a nabídl mi práci pro Receptář, začala jsem točit reportáže a psát scénáře a náměty. Přemek mě přesvědčit, ať začnu studovat Českou zemědělskou univerzitu, a tak protože jsem již TU Liberec měla dokončenou, vrhla jsem se na další studium, a to zahradní tvorby. A pak za mnou jednou přišla kolegyně Štěpánka Duchková s projektem zahrady, že se jí to moc nezdá. Najednou jsem zjistila, že mi okamžitě naskočila její zahrada jinak. Tak vznikla moje první zahrada. Najednou byly další a další, založila jsem si firmu a velmi rychle jsem zjistila, že zahrady jsou můj život. Baví mě přijít na nehezké zaplevelené místo a za pár týdnů tam vytvořit oázu zeleně. Už jsem vytvořila stovky zahrad a stále mě to baví. V televizi jsem ale úplně neskončila, pomáhám tvořit na České televizi pořad Polopatě, kde mám každý týden rady do zahrad. 

^{zdroj: archiv Dana Makrlíková}

Proč právě zahrady, rostliny, design a vše dohromady? Co Vás na tom baví nejvíc?

Jsem velmi pořádná a mám ráda okolo sebe čisté a hezké prostředí plné květin a pohody a ráda to přenáším dál. Přijdete někam, kde je jen zemina, hromady suti a hned vidím, jak to může být krásné místo a začnu na tom pracovat. Ten pocit, že Vám pod rukama vzniká dílo, je úžasný. Prostě udělám zase jeden kout hezčí a čistší. Moc mě také baví, plnit lidem sen o zahradě. Každý má svou představu, jak by jeho zahrada měla vypadat, ale neumí si to sami udělat, a tak jim ten sen o zahradě plním. Je moc hezký pocit, když vidíte, jak jsou lidé šťastní, jak se na své nové zahradě cítí skvěle. A když se po několika letech na místo realizované zahrady vrátím a vidím, jak se o ni starají a jak je nádherná, je to krásný pocit, že po mně něco hezkého zůstane.

^{zdroj: archiv Dana Makrlíková}

Když vás někdo, jak popisujete, postaví do prázdného prostoru plného hlíny a řekne Vám „tady chci krásnou zahradu”, co vidíte jako první?

Okamžitě mi ta zahrada naskočí. Dostala jsem od Pána Boha dar velké schopnosti představivosti, takže když tam stojím, už mi před očima skáčou obrázky nové zahrady. Je to jako když zmáčknete čudlík na počítači a naskočí vám zahrada. Pak se jen zeptám lidí, jak si zahradu představují, zda ji chtějí mít moderní, romantickou, co mají rádi, zda mají děti, co by na zahradě chtěli dělat a hned si to v hlavně upravím podle požadavků a přání majitelů. Většinou se ale moje první představa od té reality moc neliší. Bude to asi znít směšně, ale když přijdu na zahradu, snažím se tzv. napíchnout na frekvenci majitele, okamžitě se snažím do nich vcítit, dívám se, jak vypadá dům, jak jsou oblečení, upravení, jak mluví, okamžitě si dělám takový svůj náhled do duše majitele a snažím se vcítit do toho. jakou zahradu vlastně chtějí, aniž by mi o ní něco řekli.  

^{zdroj: archiv Dana Makrlíková}

Jsou zahrady krásnější na rovné nebo nerovné půdě?

Všechny zahrady jsou velkou výzvou a mohou být nádherné. I rovnou zahradu můžete různě rozvlnit a natvarovat, aby byla zajímavější, vytvořit tam zákoutí, ani pak nebudete mít pocit, že je zahrada jen rovná. Hrbolatou půdu strojem urovnáte a pokud je zahrada ve svahu, je to opět další výzva. Takové zahrady mají často pěkný výhled, který je potřeba zachovat, vznikají na ní různé schody a zídky a celkově je zahrada pak velmi zajímavá. Každá zahrada má své, bez ohledu na to, zda je rovná nebo svažitá, všude můžete udělat kouzelné místo, kde se budete cítit krásně. 

Co dělá zahradu zahradou?

Zahradu zahradou dělají místa k posezení, dělá ji trávník, cestičky a také samozřejmě rostliny nebo i sochy. Z nevzhledného koutu můžete udělat zahradu moderní, plnou trav, romantickou, plnou květin, formální pravidelnou jako na zámku, nebo klidně v japonském stylu. Zahradu zahradou také dělá láska majitelů k ní. Zahradu totiž musíte milovat a ona vám to vrátí svými květy, svou barvou a vůní...

Navenek vaše práce muže působit, jako malování obrázků a rozmisťování květin... Co byste o své profesi řekla vy? Jaká ve skutečnosti opravdu je?

Je to v prvé řadě velmi těžká práce, a to jak fyzicky, tak psychicky. Většina lidí má představu, že si jen hraju s kytičkama. V podstatě vstávám velmi brzo kolem 6 hodiny, začínám tím, že odpovídám na maily, udělám snídani a pak jdu na zahradu, kde na začátku musím svému týmu vysvětlit a namalovat, kudy povedou záhony, co je potřeba vše udělat, kde bude terasa atd., pak jezdím nakupovat rostliny. Zakládám si na tom, že klientům rostliny vybírám osobně, protože přímo na místě klidně trochu projekt změním a vyberu něco, co zrovna kvete a vypadá dobře a je v nabídce. Velkoobchod s rostlinami jsou v podstatě obrovská pole plná keřů a trvalek a každou rostlinu musím vzít a dát do přepravky, aby se nepoškodila, pak do auta. Moji zaměstnanci mi pomáhají, ale když je 35°C a vy celý den běháte po poli a taháte těžké rostliny, je to skutečně dřina. Nebo běháte po poli v dešti, v mrazu atd. Pak všechny ty rostliny přivezeme na místo, kde je rozmísťuji. I když máme projekt, vše ještě upravuji na místě, abych třeba odstínila, co je potřeba, abych z obýváku majitelů upravila rostliny tak, aby měli ten nejhezčí výhled. 

Pak se samozřejmě celá realizace zahrady musí zkoordinovat tak, aby vše bylo na místě, a tak volám dodavatelům a jsem stále na telefonu. A abych nezapomněla nejprve musím zahradu vymyslet a poprvé přijít k lidem. Což znamená jezdit ze strany na strany po Čechách a po Praze, velmi mnoho hodin jsem v autě a denně najezdím i 300 kilometrů. Klienti se často na zahradě chtějí potkat během odpoledne, a tak pracuji od rána a často končím v 8 večer. 

Vymyslet zahradu také není jednoduché. Děláme krásné projekty a vizualizace, mám architekty, kterým po návštěvě zahrady zahradu vymyslím, naskicuji a holky to pak udělají na počítači ve vizualizačních programech. Když to schválím, odesílají se první návrhy klientům. A pak také musím zahrady nacenit, vyúčtovat atd. A mezitím natáčím a vymýšlím reportáže do pořadu Polopatě, což je každý týden jedna reportáž a teď ještě píši knihu o zahradách, kde i maluji skicy zahrad akvarelovými pastelkami. Měla by vyjít v březnu příštího roku. A samozřejmě všichni volají a chtějí zahradu hned. Když mám za den stý telefon, už mi "bzučí " v hlavě (smích). Jako žena samozřejmě musím normálně fungovat, nemám pomocnici v domácnosti, takže klasicky večer vařím, peru, žehlím, uklízím. Je to skutečně dřina... V týdnu se nezastavím. 

^{zdroj: archiv Dana Makrlíková}

 A co vy, máte svou vysněnou zahradu?

Na mě neplatí přísloví „Kovářovic kobyla chodí bosa“. Všude, kde se pohybuji a jsem, musí být zahrada krásná. Nedokážu sedět na terase, pít v klidu kafe a dívat se na plevel, hned ho musím jít vytrhnout. Takže na chalupě, v Praze, u maminky u domu v Českém ráji, všude jsou zahrady, o které se starám a chci, aby byly pěkné, abych se tam cítila dobře já a moji blízcí a měla dobrý pocit z relaxace. Má vysněná zahrada je u krásné secesní vily s velkými stromy, kde bych celou zahradu „vyhrabala z popela“ a byl by to takový můj romantický park plný hortenzií a růží, takový můj ráj na zemi. Jen nevím, zda se mi takový sen splní...

^{zdroj: archiv Dana Makrlíková}